Perličky na dně

Podle mě celkem nevyrovnaný povídkový film. Menzelovo a Němcovo zpracování věrně zachycují Hrabalovy pábitele a jejich pábení, ale pro film to bohužel nestačí. Výrazně nejlepší je Schormův Dům radosti, který dal původnímu literárnímu zpracování nový rozměr. Tady věříte, že filmové postavy skutečně žijí tím, co říkají. Jsou to opravdoví pábitelé, zatímco u předešlých dvou povídek jsem měl pocit, že text odříkávají zpaměti jen amaterští herci. Automat svět stojí na nádherném výkonu Vladimíra Boudníka. Jirešova povídka s mladičkým Ivanem Vyskočilem mi připomíná Formanovy Lásky jedné plavovlásky a Černého Petra. Křehká a moc pěkná věc. Co se týče Hrabalových cameo roliček ve většině povídek, tak vypadaly poněkud nuceně a do filmu příliš nezapadaly. (27.04.2006)

Zfilmované povídky Bohumila Hrabala mají jedinečnou atmosféru, každý tehdy začínající režisér zfilmoval svoji povídku podle svého a zanechal v ní svůj rukopis. Tohle byla elita režisérů tehdejší Nové vlny. A zejména povídka Věry Chytilové Automat svět má vyloženě raritní zásek, hraje v ní sám geniální výtvarník Vladimír Boudník, který bohužel po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v osmašedesátém spáchal sebevraždu a naše země přišla o svérázného a originálního umělce. U povídky Evalda Schorma Dům radosti, která je jediná barevná zase krásně vyznívá varhanní hudba Jana Klusáka. Celkově jsou Perličky na dně vyváženým koncepčním dílem tvorby Bohumila Hrabala, který se v maličkých roličkách objevuje v každé povídce. (29.04.2017)

Inu, Hrabal je z jednotlivých povídek cítit na sto honů, ta syrová poetičnost je v českém prostředí pro něj opravdu typická a v 60. letech si mladí filmaři nové vlny dělali čest a povinnost zfilmovat aspoň kousek z jeho díla. Na povídkovém filmu je taky silně znát ovlivnění tehdejšími filmařskými postupy nové vlny, tzn. použití naturščiků, minimum zasahování do jejich dialogů a snaha o maximální autenticitu prostředí. Bohužel můj výsledný dojem sráží použití nekvalitního filmového materiálu, na kterém se podepsal zub času, v některých případech jsem nehercům vyloženě nerozuměl jejich repliky a počínání Menzela nebo Chytilové mi přišlo místy jako filmařská manýra. Nicméně bez diskuze řadu silných hluboce lidských momentů film má a taková závěrečná romance mezi romskou holkou a učedníkem z fabriky je komická a sentimentální zároveň. Celkový dojem: 55%. Na jednotlivých povídkách je zřetelně znát jednak to, že se pozdější slavní filmaři teprve učili za pochodu, a také to, že byli zahledění do sebe sama a divák jako konzument jejich díla je až tak dalece nezajímal... Problematické je využití hudebních motivů, některé jsem považoval za skutečně disharmonické útoky na moje ušní bubínky a s ohledem na sousedy jsem neustále musel korigovat hlasitost. Buď jsem neslyšel dialogy, nebo mě omračovaly varhanní či jiné vstupy. (09.08.2009)

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ (19.02.2011)

Přesně to co je v Hrabalových textech takřka magické, stává se ve filmovém podání buďto banálním, nebo podivnně absurdním. U filmových "Perliček na dně" to žel platí dvojnásob. Vedle chytré pointy zůstává často už pouze podivnost nebo nuda... Hrabalovy prostředky jsou totiž ryze literární. Režisér je pochopitelně musí oželet, ovšem pokud je nenahradí ničím jiným, zůstane nicneříkající banalita... Z pěti povídek filmu osobně stavím nejvýše Chytilovou. Nejen pro závěrečnou scénu ovazování stromků, ale také proto, že její povídka obsahuje autentické záběry Vladimíra Boudníka, takže působí i jako nesmírně zajímavý a velmi cenný filmový dokument. Také Jirešova "Romance" má zajímavé kouzlo. Schormův "Dům radosti" je pro mě určitým zklamáním, stejně jako Němcovi "Podvodníci". Menzelův příspěvek do značné míry předurčuje celý jeho přístup k Hrabalovi. Je silný v poetizaci, ovšem naprosto nezvládá, respektive zcela pomíjí dramatické hodnoty předlohy. "Perličky na dně" jsou zajímavý pokus, ovšem něco podstatného jim schází. Možná odvážnější práce s předlohou, možná i zajímavější kamera a lepší herecké výkony. Paradoxně přesně to, co je silou české nové filmové vlny tady do značné míry selhává... (24.08.2008)