Sedmikrásky

nejoriginálnější ženskej film ever...ale klidně to beru jen jako takovou blbost, je to prostě jen hra, někoho baví někoho ne, ale jak je vidět, spousta lidí má k tomuto filmu skoro osobní odpor, jako by je ten film byl urážel...někdo tam píše i něco o snobismu...je toho spousta, co toho dokáže tendle film vzbudit, a je to asi lepší než nevzbudit žádnou reakci... (29.04.2010)

Na jednu stranu je z pohledu dnešního diváka hrozně těžké číst v novovlnných alegoriích významy, protože tyto významy jsou neoddělitelně spjaté právě s dobou vzniku. Po padesáti letech je leckdy prakticky nemožné je rozkódovat. Na stranu druhou, tyto filmy je možné číst jakoukoliv zvolenou optikou. No a zrovna v případě stylově nesmírně excesivních, anarchistických a feminismem nevyhnutelně zatížených Sedmikrásek je to i po těch padesáti letech obrovská zábava! 90 % (24.02.2018)

Nejvýmluvnější na tom stejně byla ta anekdota, kdy 17. 5. 1967 vystoupil ve vládě soudruh poslanec Prušinec s interpelací a památnou větou: "My se ptáme těchto kulturních pracovníků, jak dlouho ještě všem poctivě pracujícím budou otravovat život, jak dlouho ještě budou šlapat po socialistických vymoženostech, jak dlouho si budou hrát s nervy dělníků a rolníků, a vůbec, jakou demokracii zavádíte?!" Patrně nechtěl plavat s novou vlnou. (03.02.2009)

Sedmikrásky doslova od první minuty a od první pronesené repliky jasně odhalují Chytilové základní režijní slabiny. Ačkoliv jde o vizuálně nesmírně zajímavé a svěží dílko, herectví (zvláště dialogy) jsou dosti otřesné. Nejde ani o vybroušené herectví profesionálů ani o přirozené neherectví amatérů, jakým vynikají například raní Formanové, nýbrž o podivně křečovité a stylizované "herectví" několika (zřejmě) neherců. Chytilová těmto postavám odnímá to nejzajímavější, co mohli svým (ne)hereckým projevem přinést, totiž autentičnost a spontaneitu. Jeden z výrazných výrazových prostředků Československé nové filmové vlny tím vlastně obrací zcela naruby. Výrazná stylizovanost má samozřejmě i svoje přednosti, především už zmíněnou vizuální složku u níž lze mluvit o určité opulentnosti a touze po překvapivosti v kombinaci s hledáním esteticky působivých záběrů, a dále formální neuspořádanost a kolážovitost, která je rozhodně spíše dadaistická než surrealistická. Vedle Chytilové, jejíž hlavním přínosem je zřejmě značné "povolení opratí" a touha po experimentu jako výchozím tvůrčím přístupu, se na tomto výsledku evidentně výrazněji podíleli kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice Ester Krumbachová, která se také, spolu s Chytilovou, podílela na kompletním přepsání Juráčkova námětu. Jím zamýšlená "studie morálně rozložené mládeže" se ve filmu vlastně naprosto ztrácí a lze ji spíše jen tušit než jasněji sledovat a definovat. Tímhle přístupem ostatně Sedmikrásky výrazně připomenou o něco mladší Jakubiskův film "Vtáčkovia, siroty a blázni "... Suma sumárum: Filmový zázrak se rozhodně nekoná, jakkoli jde opravdu o jeden z nejzajímavějších Chytilové filmů. Spíše jde o drtivé vítězství ne zcela zvládnuté ale velmi zajímavé formy nad vcelku nicneříkajícáím a vyprázdněným obsahem... Celkový dojem: 65% (21.01.2012)

Nedoporučujeme epileptikům, těhotným ženám, dětem a vlastně ani nikomu jinému. Naštěstí tímto kouskem opuštím oblíbenou kolekci poslance Prušince a doufám, že nyní to bude už navždy. Chytilová, Juráček a Krumbachová? Absolutní ne. Ale jsem dojatá těmi barvami, protože jak jsem zvyklá vnímat ty hrůzy 60. let převážně čb, tak toto je další šok na hlavu. (06.12.2012)