Dům na předměstí

Jeden z nejlepších filmů "sirky" Hugo Haase a "jediné mluvnice v domě" Antonie Nedošinské. Zaskvěl se i Plachta ("vespod jsou vajíčka a nikdo k nim nemůže"), Vojta ("taky dobrý"), a jeho manželka ("co mu nadávate? svýho muže si můžu trestat jenom já"). František Kovařík zase prokázal, že muži doopravdy nestárnou, i v padesáti vypadá jak devadesátiletý Hrbolek (a obráceně). (01.05.2014)

Napoprvé mě film příliš nenadchnul, ale jeho kvality jsem začal víc vnímat až po nějakém čase u dalšího zhlédnutí. Humoru i zajímavých postav je tu kupa. Hugo Haas je tu komický nejen svým hraním a hláškami, ale i vzhledem. Hodně zábavní jsou také Plachta s Vojtou (scéna, kdy Plachta začne ze zoufalství zpívat a Vojta valí oči a pakuje se urychleně do bezpečí, je nádherná), a i Kováříkova postava umí vykouzlit úsměv. A je tam pár scén, které mají svoje zvláštní kouzlo, jako například ta, kdy se v doprovodu stínů schází účastníci spiritistického dýchánku. Technická kvalita filmu vytváří dojem, jako by šlo o starší kus, ale to mu na kouzlu neubralo, spíš naopak. (30.04.2020)

„No tak uznáte, slečno, že takhle to dál nejde. Buďto budu hrát já nebo…přestanete vy, tak si vyberte.“ Co máte ze života, když si ani v klidu nezahrajete na klarinet? A pak to dilema, zda osolit či panýrovat…Nechci sice upozaďovat Poláčkův přínos, ovšem Miroslav Cikán vykročil do světa filmu docela suverénně. Navíc měl k ruce partu (povětšinou) zkušených herců, zvlášť „nedělejte z toho potřebu“ Haas a „žena původně dobrotivá“ Nedošinská jsou perfektní, ale i Plachta, Vítová či Kovařík potěší. Krom situační komiky, hlášek nebo písní („Kdybych měl kamna s plotnou, do smrti vařím si sám.“) nechybí ani trocha té romantiky, ačkoliv je úsměvné, že jedinou „líbací“ scénu si odbudou Jaroslav a Hermína Vojtovi, v reálném životě sourozenci. I přes nějakou tu slabší chvilku či pocitově podivnou pasáž vzpoury to vidím na slušné 4*. „Pane Zajíčku, ať mi nezapomenete, zejtra ve 2 se jde na výlet.“ - „Tedy paní domácí, já ne…!“ - „Co ne?!“ - „Já ne…že bych snad byl proti, ale možná, že nebude hezky.“ - „To já už zařídím!“ - „No, tak to bude jistě hezky…“ (07.07.2019)

Dům na předměstí místy působí jako podivný hybrid němého a zvukového filmu. Je tu spousta hluchých míst a málo zapamatovatelných scén. Ani Haas není tak výrazný jako v jiných filmech, třeba v dřívější poláčkovské komedii Muži v offsidu, která, ač je o dva roky starší, působí po filmařské stránce méně archaicky než Dům na předměstí. Více než Haas mě tu zaujal František Kovářik se svým záhrobním přítelem Hynkem a Jaroslav Vojta, který již tady ukazuje své vlohy pro budoucí role v husitských filmech. Ve výsledku slabé tři hvězdičky. (22.10.2013)

Z mého hlediska nejlepší filmový Poláček, nejenže jeho specifický humor na pomezí přívětivosti a kritiky je pořádně zachován, nesklouzl k lidovosti typu Slavínského, ale díky montáži a expresionictické kameře tu máme dílo, které mě baví jen sledovat vizuelně (jen se kochejme samotným domem, nápisy i vybavením bytu otce Hany Vítové). (05.01.2014)