Síla lidskosti - Nicholas Winton

4.5. 2010 - návštěva v kině v Novém Boru ze školou. Do té doby jsem o něm nevěděl ani neslyšel, ale to co dokázal, tím u mě prostě naplno zabodoval. Ještě stále přítomný a stále usměvavý stařec, který se tak ale nepovažuje, dokazuje i ve svých vysokých letech, že má chuť do života a skvělou náladu celý život. Když se člověk vžije do jeho role, neudělal by tak velký čin jako on? On prostě chtěl udělat jen normální věc, která pomohla druhým, ale on pomohl 669 lidem, kteří mu jsou za to vděčni. Až budu starý, chci být jako on. Má úcta. (04.05.2010)

Určitě nejemotivnější dokument, který jsem kdy viděla. Zde se však nehodnotí síla filmu, ale i jeho provedení, které bylo místy opravdu příšerné. Ovšem, jako měkota, která probrečela celý film vyloženě zalykavým brekotem, musím dát skoro plný počet. XV. Seminář britského filmu / John Lennon Uherské Hradiště (05.12.2010)

Když jsem vyšel z kina, tak jsem si připadal jako dospělý. Nevím čím to je a né že bych dospělý nebyl, ale pocity jaké ve mně vřely byly dost divoké. Když jsem se dozvěděl, že jdeme se školou do kina na dokunent, tak jsem zakýval hlavou a šel. Připadal jsem si jako jedna malá bezvýznamná ovečka z velikého stáda, které pasáci nahnali do sálu s plátnem a kde je šlechtí aby měli lepší vlnu a maso a věřtě, že já po takovémto zážitku opravdu mám (nechci si protiřečit, tudíž si jestě stále připadám stejně tak dospělý, jako ovečka!). Celý zážitek o dost umocnilo následné povídání si s průvodcem našeho pestrého programu, debata s jedním dítětem zachráněným Nicholasem Wintonem (nebýt jeho, tak nikdo z 669 dětí by dnes nežil - dost zdůrazňováno) a na závěr velice zajímavý pohovor se samotným režisérem filmu "Matějem Mináčem", který vyprávěl o natáčení, jak to vše začalo a zodpovídal nám spousty zajímavých dotazů jakožto studentům filmové školy. Určitě si najdu čas shlédnout si dílo ještě jednou a pořádně zruinovat zásobu čistých kapesníků. (31.01.2006)

Byl jsem na tom se školou, kde 5lidi z naší třídy odešlo akorát jak zhlasi světla a začlo se promínat a další 2 odešli uprostřed. Já seděl na kraji, takže chodili pořád přeze mne a já mám vzpomínky na tenhle dokument trochu protrhané. Ke konci už jsem se, ale soustředil a pochopil o čem dokument je a to o člověku, který má velké srdce a zachránil před smrtí mnoho lidi- respekt :) (31.01.2010)

Celý dokument provází velmi silná atmosféra. Pokouší se najít otázky na mnoho aspektů z Wintonova života. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem byl do emocí nucen. A napadá mě hned několik důvodů, proč tomu tak bylo. Dokážu pochopit strůjce tohoto projektu, dokážu pochopit, jaké pohnutky ho musely vést. Vždyť je to svým způsobem neuvěřitelné a přece tak 'normální' a zcela jasné! V tak černém období, jakým druhá světová válka byla, nás přece musí uchvátit každý závan světla, každý záblesk dobrého skutku, který nás utvrdí v tom, že zas tak černo nebylo. Je to jako žízeň po něčem, co se náhle a na dlouho vytratilo: lidskost, ta prostá vlastnost, která by měla být vtisknuta do charakterových rysů každého člověka. Přesto nás dějiny i současnost přesvědčují, že nic není tak samozřejmé. Měli bychom se stydět, nebo se jen snažit? „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem." - toto je neobyčejně hluboký Wintonův citát. Těžko se jeho význam dá vměstnat do nějakého dokumentu. Je pasivní dobro vůbec dobrem? Když vezmeme v potaz závažnost, neuvěřitelnost a hloubku Wintnova činu, je s látkou dokumentu, jakožto svědectvím, nakládáno velmi hrubě a podprůměrně. Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že z Wintona byl udělán pomník. kamenný, bezcitný, který nic neříká, před kterým se lidstvo jen klaní a opěvuje ho. V dokumentu byl vykreslen jako člověk, který je dokonalý, který se vždycky zachoval správně a z něhož bychom si měli brát příklad. Podle mého by emoce měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu. To je prvoplánovitost a svým způsobem uráží Wintona i diváka. Abychom Wintona nekarikaturovali, opěvujme jeho skutek, ne jeho. Jistě najdeme mnoho jiných decentnějších (a vznešenějších) způsobů, jak mu prokázat patřičnou poctu, která mu náleží. Mám pocit, že se to často zaměňuje; i v tomto dokumentu. Co se týče zpracování, nepřišel jsem na nic objevného, co by tento dokument odlišovalo od jiných. A jsem přesvědčen, že toto téma by si nějaký nápad zasloužilo. Mokrý kapesník není důkazem dobře odvedené práce, nejsem zastánce stoicismu ve filmu a ani by to dost dobře nešlo, ale mezi tvůrcem filmu a divákem by měla existovat jakási pomyslná spolupráce. Emoční bombu nelze nazvat dokumentem, protože znemožňuje, aby divák dospěl k verdiktu sám. (25.11.2008)