Síla lidskosti - Nicholas Winton

Lidskost - vlastnost, která je v nás zakořeněná, jen špatná doba či rodinná výchova ji může úplně zdeformovat. Tenhle dokument není potřeba vnímat po stránce zpracování, jako spíše po stránce obsahové a tam ukazuje svoji obrovskou sílu. Pravda - pro někoho jen slovo, pro někoho životní cíl, každopádně chcete-li vidět alespoň na moment čistou pravdu, nijak nezkreslenou, tenhle dokument je to pravé pro vás. Když se nad tím tak zamyslím, tak je mi opravdu líto lidí, kteří nadávají na dnešní dobu, že nemají na dovolenou, nemají na plazmovou televizi, že nebudou mít 13. důchod a nebo 60 000 porodné. Lidi porovnávejte a uvědomujte si, kde sme byli a kde sme teď. Buďme rádi za vodu, topení, vzdělání a spoustu všelijakých možností cestování, práce, podnikání apod. Buďme rádi, že nežijeme ve válce. Ta totiž naši lidskost zahrabává hluboko pod zem. A tenhle dokument je právě o tom, že každé pravidlo má i své výjimky. Klobouk dolů a velká poklona, pane Nicholasi! (27.06.2010)

Když jsem vyšel z kina, tak jsem si připadal jako dospělý. Nevím čím to je a né že bych dospělý nebyl, ale pocity jaké ve mně vřely byly dost divoké. Když jsem se dozvěděl, že jdeme se školou do kina na dokunent, tak jsem zakýval hlavou a šel. Připadal jsem si jako jedna malá bezvýznamná ovečka z velikého stáda, které pasáci nahnali do sálu s plátnem a kde je šlechtí aby měli lepší vlnu a maso a věřtě, že já po takovémto zážitku opravdu mám (nechci si protiřečit, tudíž si jestě stále připadám stejně tak dospělý, jako ovečka!). Celý zážitek o dost umocnilo následné povídání si s průvodcem našeho pestrého programu, debata s jedním dítětem zachráněným Nicholasem Wintonem (nebýt jeho, tak nikdo z 669 dětí by dnes nežil - dost zdůrazňováno) a na závěr velice zajímavý pohovor se samotným režisérem filmu "Matějem Mináčem", který vyprávěl o natáčení, jak to vše začalo a zodpovídal nám spousty zajímavých dotazů jakožto studentům filmové školy. Určitě si najdu čas shlédnout si dílo ještě jednou a pořádně zruinovat zásobu čistých kapesníků. (31.01.2006)

V průběhu a po skončení tohoto dokumentu jsem definitivně přišel na to, jak nechutný člověk vlastně jsem. Nenapravitelný cynik s někdy velmi nehezkými myšlenkami. Nicholas Winton mi neuvěřitelným způsobem zahlodal ve svědomí. Jeho obdivuhodná skromnost po tak velké věci, kterou učinil, je takřka nepochopitelná. Nemá smysl se až tak zabývat kvalitou či nekvalitou samotného dokumentu po té filmové stránce - ta spíše nevybočuje (vyjma dokonale emocionálně nabitého závěru) ze zaběhnutého standardu. V tomto případě je důležitý obsah a ten je natolik vznešený, že snad každý člověk zapřemýšlí o morálních důsledcích svého konání... (21.09.2006)

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)

Celou dobu to byla špičková reportáž o skromném člověku, který na světě udělal víc dobrého než sto jiných lidí dohromady. Posledních pár minut je ale jednou z nejdojemnějších věcí, jaké jsem kdy viděl a vůbec se nestydím za to, že jsem je obrečel. I teď, když zpětně píšu komentář, se mi hrnou slzy do očí. 100% (12.07.2017)