Síla lidskosti - Nicholas Winton

Tak na tohle nás vytáhli do kina ze škole, kde byl přítomný i sám zachráněný T. Graumann s manželkou. Na začátku záběry ze 30tých let, které doprovázela úžasná hudba, potom nástup Hitlera, zaprodání Československa a na závěr zachraňování dotyčných dětí s velmi emotivním koncem, který všechny tak dojal, že jsme se neubránili slzám. Jeden z nejlepších dokumentů co jsem kdy viděla, opravdu, povinně by se na něho měl každý podívat a zamyslet se. (14.09.2009)

Se vší úctou k mým bývalým pedagogům - téměř nikdy se vám nepovedlo nás vzít na nějaké slušné představení nebo promítání v rámci vyučování. Tohle byla výjimka a pokládám to za hodnotně stávený čas narozdíl od hodin matematiky a bezpředmětného tlachání o ničem ( např. chemie). Ne, vážně, výborný dokument, ale s takovým námětem, co na tom chcete pokazit, že... (11.07.2010)

Na dokument až moc dojemné, což si většina odmítá přiznat. Pět hvězd pak není ani za vysokou kvalitu dokumentu, (o níž nikdo nepochybuje) ale za činy, které Winton vykonal. Dialog pamatováček: "Ten, kdo vděčí panu Wintonovi za svůj život, ať si prosím stoupne." Hodnocení: 90% (09.12.2011)

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)

Těchto 5 hvězdiče patří Nicholasovi Wintonovi... Kdybych měl hodnotit dokument po obrazové stránce, tak sem už viděl zdařilejší. Jenomže u tohoto dokumentu se to jaksi nedá. Tady by si každý člověk měl uvědomit, že to co Winton vykonal před 2.Světovou, bylo něco tak neuvěřitelně lidského, že z toho člověku prostě slzička ukápne. Též mu skláním poklonu za to, že až mrazivě předpovídal smrtelně blížící se budoucnost... Byl jeden z mála, který si uvědomil, kam až tato Hitlerova posedlost může zajít. Spousty jiných lidí by si po válce udělalo kariéru a už by se možná nemuseli o nic starat. Leč Winton je natolik charakterní člověk, že to vůbec neřešil. A nebýt jeho manželky, která když uklízela na půdě našla jeho spisy, nikdo ze zachráněných by do konce života nevěděl kdo že mu to zachránil život. Ano vážení, byl to Nicholas Winton, před kterým smekám... (15.10.2010)