Milenci a vrazi

Slabší žánrově nevyjasněný film, který zklamal. Mohli jsme vidět exkurzi do zváštního sanatoria velmi ploše vykreslených postav, jejichž společným hnacím motorem je pohlavní pud. Docela nechutně je zobrazeno, jak střídavě žadoní o vlastní ukojení. Čeho je moc, toho je příliš. Mnoho z účastníků této bizarní podívané se navíc pachtí za majetkem a mocí. Téměř výhradně všem dělá velkou radost ubližovat ostatním, ať už přímo nebo alespoň tupým pasivním nezájmem. Děj se odehrává ve třech časových rovinách, takže je možné sledovat vývoj některých postav. Podívejme se na některé trošku zblízka. Langmajer je mladý inženýr, kterého naoko zajímá další studium. Ve skutečnost se však jen pachtí za sexuálními dobrodružstvími. V pracovní době se vyvaluje na střeše haly a opaluje se. Když je v pozdější době ředitelem, pozoruje jiného takového týpka, jak činí totéž. A nezasáhne. Stejně jako nezasáhl bývalý ředitel, apatický Vlasák, kterého nezajímá nic jen on sám. Langmajer je k stáru vyhořelý. Cítí velké zdravotní problémy, ale svého potěšení v podobě o generaci mladší sekretářky se nehodlá vzdát. A stojí ho to život. Stárnoucí Adamovská a Žilková, které jednají s pocitem nenávratně ujíždějícího vlaku, klesnou až na samé dno své důstojnosti. Zatímco Žilková se z toho časem jakž takž oklepe, pro Adamovskou mají její úlety destruktivní následky – smyslů zbavená dožije v psychiatrické léčebně. Zvrhlého nadsamce si zahrál Igonda. Používá stejné metody jako Kloubková. To znamená okouzlit, svést, trápit, zmačkat a zahodit. Režisér Polesný vůbec nešetří ani dělnickou třídu. Jeho party dělníků jsou zhýralá individua, která stále dokola organizují orgie. Ikdyž někdo hodnotí tento film jako věrné vykreslení života „v době nesvobody“, nemyslím si, že by takové excesy byly tak časté. Spíše je to nadsázka a od režiséra snaha šokovat a vyvolat nutkání domýšlet si, co se pak dělo (na ubytovně v alkoholovém opojení, ve zdemolovaném bytě po zapálení ubrusu, na korbě nákladáku, s Adamovskou mezi smrčky). Tak alespoň představivost diváků Polesný určitě stimuloval, to se musí nechat. Taclík a Špalková nepůsobí moc věrohodně, spíše komicky. I jejich rozdělení na „lidi s bytem a bez bytu“ je úsměvné. O generaci později přicházejí jejich „důstojní“ následovníci. S cílem ulovit si svého manžílka přichází do chemičky pohledná Norisová. Za pomoci kolegyně škodí tak dlouho, až má na svědomí ředitele Vlasáka a nepřímo i Adamovskou. Jelimánka si zahrál Jakub Prachař. Vyjevený introvert je sveden vampem Kloubkovou, která využívá svoje vnady úplně stejně požitkářsky jako Igonda. Vztahy berou jen na jedno použití, pak pálí mosty a nechávají zhrzené oběti napospas osudu. Buď se z toho dostaneš sám, nebo tě to zničí. Tak jako mladého Prachaře, který po marné snaze získat zpět svou lásku dává průchod emocím a vraždí Vetchého. Ten je jednou z mála kladných postav ve filmu. Je to skutečný idealista, který si chodí popovídat ke starému muži do sklepa vily. Je docela divné, když vyčítá člověku, který už klepe na nebeskou bránu, že s ním nemluví. Snaží se pomáhat dětem v dětském domově a vůbec konat dobro. Paradoxně se nakonec stane obětí. Kuriozní je také setkání jasnovidců v závěru filmu. Je léto 1989 a Kloubkové i Prachařovi je naprosto jasné, že do půl roku to tady musí prasknout. A to už se do Aussigu stahují i naši západní sousedé s cílem vybudovat zde ozdravné lázně s dámskou obsluhou pro přepracované západo i východo německé spoluobčany. Vasil Biĺak měl kdysi ve výučním listě napsáno „na saka nepúšťat“. Já bych k tomu přidal pro režiséra Polesného „na plnohodnotné filmy nepouštět“. Měl by setrvat u nízkorozpočtových televizních filmů, které umí dělat docela dobře a taky u svého Všechnopárty. Své názory vám právě sdělili chlapci Gek a Čuk. (25.01.2012) (méně) (více)