Návrat domů

Pátou hvězdu dávám za poselství. Takovéto filmy by se měly točit i dnes. Traumata z beznadějných a nespravedlivých válek na Blízkém Východě si vojáci nesou po celý život, stejně jako bylo u Vietnamu. A je tomu tak u všech dobyvačných a okupačních válek, které po světě vedou USA. Irák, Libye, Sýrie, Kuvajt, Afghánistán, minimálně tyto války. Ale jsou jich desítky, ne-li stovky. (13.04.2018)

O Vietname, po Vietname, bez Vietnamu. Po dlhšej dobe zasa jeden vynikajúci film bez zbytočného politizovania, ktorý na problémy Ameriky a sveta nazerá prizmou svojich postáv. Ľudí, pre ktorých sa niečo definitívne skončilo a nemajú jasno v tom, či stoja o to, čo im ostalo. Hudba mojej mladosti (Rolling Stones, Beatles, Simon a Garfunkel, Bob Dylan) umocňuje celkový dojem z filmu. Pôvodných päť hviezdičiek a zaradenie do mojej Top 100 vystriedali štyri a v Top 100 ho nahradil iný film s Jane Fonda. (19.09.2009)

Ashby byl legendou na poli poutavých snímků ale ať jsem viděl jakýkoliv z jeho nepříliš široké režijní nabídky (Harold a Maude, Byl jsem při tom) nedokázal mě nikdy natolik chytnou nebo udržet mou pozornost až do samotného konce. I zde jsou výborní herci, uvěřitelné dialogy, silný příběh a navíc Jane Fonda v nejlepších letech ale film mi přišel hodně dlouhý, zbytečně utahaný a citově odtažitý. (02.07.2012)

Rok 1968: Z rádií na západní polokouli je slyšet Hey Jude, Just Like A Woman, Out of Time, Born to Be Wild..., na východní polokouli ve Vietnamu probíhá ofenzíva Tet a Američani páchají masakr v My Lai... Kdo se z Vietnamu vrátí domů živý, vrátí se jako jiný člověk; poznamenaný nesmyslnou válkou a oklamaný těmi, kteří jej do ní poslali. Ashbyho Návrat domů je svého druhu politické prohlášení, které sice odkazuje na již skončený konflikt (film vznikl 3 roky po skončení války ve Vietnamu), které je však stále platné a potřebné. Toto neobyčejně silné drama ukazuje, jak nebezpečný je nacionalismus a slepý patriotismus, jak nebezpečné jsou fráze typu "...the Marine Corps builds body, mind and spirit..." Kpt. Bob Hyde zblbnutý podobnou propagandou a nasáklý neurčitým patriotismem odjíždí do Vietnamu bojovat za svou vlast, jeho žena Sally při něm stojí loajálně a přijímá roli dokonalé občanky. Dál by mohl příběh pokračovat v tomto stylu jako hrdinský epos placený Pentagonem, ale to by se Sally nesměla setkat s ochrnutým veteránem Lukem, který jí i nám všem ukáže, jak špatná je patologická podřízenost, slepá víra a loajalita, a to jak ve vztahu muž-vlast, tak i ve vztahu muž-žena. Ukazuje nám, jak potřebná a nutná je emancipace. Jednoduché vize a poučky, kterým podlehl Bob a jiní, se totiž v realitě podstatně komplikují: Z hrdých patriotů se stávají pouhé figurky na šachovnici, které, jakmile jsou ze hry vyřazeny, jsou již k ničemu, uklizené v ústavech pro mrzáky (maximálně s bezcennou frčkou na klopě). Tváří v tvář všem těm zvěrstvům a faktické marnosti toho všeho se rázem problematizuje i samotný obsah pojmu "hrdina". Luke v emotivní řeči před studenty zdůrazňuje zdánlivě samozřejmou věc spojenou s jakoukoli válkou: "Neexistuje dostatečný důvod pro to, aby nám v náručí umíral jiný člověk, či vidět nejlepšího kamaráda roztrhaného na kusy... Musíte si zvolit, teď..." A skutečná volba není možná, pokud nezapojíme vlastní úsudek oproštěný od frází a přístupu "dělat-co-se-sluší". (Možný SPOILER:) Silný emocionální náboj filmu dodává také milostný vztah Sally a Luka, který v mnohém podtrhuje ústřední motiv filmu: Sally se emancipuje, její život je smysluplnější a ona sama zralejší (=symbolický význam prvního orgasmu?). Přestože Luke představuje v jejím životě důležitého muže, stále miluje Boba a nehodlá ho opustit. Už to prostě není jen ta "pravá občanka" na šachovnici života a vlasti, ale člověk s autentickými prožitky, myšlenkami a zkušenostmi; člověk, který se vymanil z bytí v podřízenosti. Nepřítel je válka a bylo by fajn, kdyby toto poznání vycházelo už jen ze sledování těchto filmů a ne z vlastní participace na ní; kdyby si už mladí kluci nemuseli z kolečkového křesla říkat "I'm a lot fucking smarter now than when I went". (26.08.2013)

Jedna věc je, že v sedmdesátých letech točil Hal Ashby skvělé filmy jako na běžícím pásu, ale stejně se nestačím divit, jak krásně se mi tohle komorní drama s jasným poselstvím a pro Hala víceméně typickými hrdiny sledovalo. Můžou za to určitě ty krásné filmové šedesátky, nabité bezkonkurenční muzikou (v Ashbyho podání navíc ve zcela necenzurované podobě), skutečnými emocemi a ztracenými iluzemi o lásce a osobní svobodě. Můžou za to jistě i perfektní herci, kterým přeci jen kraluje trochu schizofrenní veterán Jon Voight ukazující tu citlivější, civilní stránku jeho bohatého herectví. A může za to samozřejmě Ashby, který uměl za kamerou mluvit v dané oblasti pohnutých lidských osudů tak obratně a hlavně přesvědčivě jako snad nikdo jiný. U 4* zůstávám výhradně z toho důvodu, že se ve filmu nestane absolutně nic, co by nebylo od počátku očekávané nebo dokonce nevyhnutelné.. 80% (17.03.2014)