Nabarvené ptáče

O žádném českém filmu se už u nás, natož v zahraničí, nemluvilo tak moc jako právě o Ptáčeti. Nejvíc bylo omíláno odcházení diváků ze sálu pro psychické nezvládnutí brutálních scén. Musím říct, že to budilo mou zvědavost. Co se po 8 hrozných, Saló aneb 120 dnech Sodomy, Sophiině volbě dá ukázat za fyzické a psychické mučení, aby to dnešního diváka tak moc konsternovalo? Přiznejme, že nic. Ne, že by tu násilí nebylo. Je, je ho hodně a často v podobě brutální tak, že odvracíte oči. Jenže ono ve skutečnosti není od čeho. Všechno hrozné, co se děje, se ve skutečnosti děje jen v mysli diváka. Strašné na tom není to, že to je ve filmu a je to ukázáno na plátně (popsáno v knize), strašné je to, že vše, co ve filmu je, se někdy někde stalo. Dobrá, nebudu přehánět, nevím, zda někdy někde někomu upálili fretku. Pozéři si ovšem zapózovat musí a my ostatní jim to velkodušně přejeme, neb i my máme své slabosti a libůstky (to neni plural majestaticus, samovolně se jmenuji mluvčí těch, kdo neomdleli, neodešli a jsou si vědomi, že občas reagují jinak, než mnoho až většina jiných). Ptáče ale není o násilí. Je o celém spektru emocí a citů včetně lasky a soucitu. Otázkou je, zda bez hrozby trestu bude většina lidí spíš velkodušně shovívavá, laskavá a dobrá, nebo zda při střetu s neznámým či osobně nepohodlným (jak jinak označit sexuální zasvěcení nezletilců místní divou ženou?) by každý jeden z nás nevyjevil své kruté já a nehodil pomyslným kamenem, nebo si aspoň pokrytecky neodplivl (přičemž by si zrovna v tomto konkrétním případě v duchu pragmaticky řekl - no, aspoň kluk ušetřil za bordel). Jsouc přehlcena zvuky, byla jsem ráda, že film není ukecaný, neb mi při všedních ni nevšedních počinech za zády nehude hudec natož symfoňák, nepostrádala jsem hudbu. Myslím, že zde naopak ticho, je-li tichem stav bez hudby, umocňovalo pocity z viděného. O to víc pak vyzní nádherná závěrečná píseň Horchat hai caliptus, která se v mé osobní hitparádě usadila na momentální první místo a v mé osobní hitparádě už zůstane. Abych srovnala nesrovnatelné. Nedávno jsem viděla film o hudbě Zrodila se hvězda. Z toho filmu mi v hlavě uvízlo pár textů, ale z hudby ani nota. Lepší jedna dobrá píseň, než hudební film, kde ta hudba stojí za hovno. (20.09.2019)

Předně je třeba zbořit několik mýtů s tímto filmem spojených: 1) film není ani zdaleka tak brutální, jak by se mohlo dle hysterické kampaně zdát. Většina násilí se odehrává mimo záběr a otrlejšího diváka to nerozhází. Aureola brutálního filmu je způsobena jenom tím, že jsme tu takto ambiciózní film dlouho neměli, tudíž se o něm hodně mluví a mají nutkavou potřebu se k němu vyjádřit i ti, kteří by si podobný film nikdy nepustili (např. maminy na eMimino.cz). Stačí pár výkřiků typu "tři hodiny úchylného násilí pro sadisty, na to nepůjdu" a šeptanda si už žije vlastním životem. Nepomohly tomu ani přehnané první recenze z festivalů a vyjádření samotných tvůrců, zbytečně se připravili o diváky (a to jinak kampaň zvládli na jedničku, protlačit podobný film i do Cinema City Ústí nad Labem, kde obvykle kromě animáků a lidových českých komedií nic není, je husarský kousek). 2) "Devět minut dialogů" - toto je naprosto mimoňská charakteristika a nechápu, kdo a proč s ní přišel. Ano, ve filmu se mluví málo, nicméně mnohem víc, než jsem čekal. Ve filmu je přesně tolik slov, kolik je potřeba, žádné slovo není zbytečné. Ve filmu se stále něco děje, nejsou tam žádné přehnaně dlouhé záběry, a je to příjemné osvěžení oproti většině normálních filmů, které jsou zbytečně ukecané. Ano, pokud nalepíte všechny repliky za sebe, tak to těch devět minut asi bude, ale takové sčítání je nesmyslné. U normálního filmu by to bylo řekněme 30 minut, ale dosud pochopitelně nikdo neměl potřebu s takovou informací na diváka vyrukovat._______ A teď už k hodnocení: obdivuji Marhoula za to, že měl vizi a šel si nekompromisně za ní. Takový film jsme tu dlouho neměli a dlouho mít nebudeme. Každý záběr je umělecké dílo samo o sobě, herci všichni do jednoho jsou tak výrazní, že z nich nespustíte oči a žádná z cca 10 kapitol není zbytečná a obsahuje aspoň jednu scénu, která tne do živého. Bohužel jsem jich měl hodně vyspoilerovaných z recenzí, ale to je moje chyba. Konec jsem naštěstí neznal a je také velmi silný. Těším se na knihu. Je to film krásný ve své krutosti a krutý ve své kráse. Držme palce na Oscarech, tak nadějného kandidáta jsme tam od Želar (lol) neměli. (14.09.2019)

Ambiciózní projekt, ke kterému se upírají oči mnohých českých filmových fanoušků s nadějí, že bude počátkem obrodu tuzemské kinematografie. Už z hlediska jedinečnosti Marhoulova desetiletého projektu se jim to nespíše nesplní, neznamená to nicméně, že v Nabarveném ptáčeti není nic, čím by se český film nemohl inspirovat. Za zmínku stojí třeba krásná kamera, která stojí ve výrazném kontrastu s tím, co divák od českých filmů očekává, ale vynikající i střih nebo zvuk. Je mi také sympatické, že Marhoul měl zjevně jasnou představu o struktuře děje a příběhu a že z ní neustoupil ani, když se mu do některých rolí podařilo obsadit známé herce – ostatně třeba Stellan Skarsgard má ve filmu jen dvě scény, a je to tak dobře, protože další zapojení jeho postavy do děje by působilo rušivě. // Možná i kvůli své kapitolovosti se mě Nabarvené ptáče nedotklo tolik, jak bych čekala, ostatně i některé brutální scény na mě zapůsobily méně, než kdyby se jejich obětí nestala postava, se kterou jste se seznámili o deset minut dříve. Nic to ale nemění na tom, že z řemeslného hlediska je to možná to nejlepší, co se na tuzemské půdě za posledních pár let vyprodukovalo. (22.09.2019)

Predlohu som nečítal, preto neviem adekvátne posúdiť, do akej miery sa Marhoul snažil prekonať Choď a pozeraj sa, ani jak moc potrebuje terapiu (aj keď presne tieto dve veci mi napadali pri sledovaní najčastejšie). Prilepším tomu, pretože ma samého prekvapilo, že ma nenudil trojhodinový film bez hudby. Niektoré sekvencie (krysy, barania hlava, Barry Pepper) fungujú perfektne, iné (úvod, nacisti, baran) vôbec. A jedná sa o určite obdivuhodný dôkaz, že v našej časti sveta možno natočiť vysokorozpočtový, profesionálny, áčkový explotation horor. Ako nad vážnym filmom nad tým radšej ani nerozmýšlam, je to taký český Brimstone; odškrtával som rôzne druhy zabitých zvierat a pedofilného sexu, a zoofilná scéna je už vyslovene sebeparodická. Ten film nepozná gradáciu, nemá postačujúcu myšlienku, je repetitívny, stereotypný a neskonale prvoplánový. Pri takej štvrtej extrémnej scéne už zívate a to ste tak pri tretej scéne. Ale nenudil som sa. (22.07.2022)

Tak konzumenti už dostali prostor se vyjádřit, tak teď by snad bylo vhodné, aby k filmu napsal pár slov také největší odborník na této databázi - já. Velký problém mám především s množstvím obdržených ocenění. V jejich záři film působí kvalitnějším dojmem, než ve skutečnosti je. Každopádně, konkurence tento rok byla až nezvykle slabá. V podstatě zbytek snímků tohoto roku stavěl na kvalitním scénáři (Vlastníci), či hereckých výkonech oblíbených herců (Schmitzer - Staříci), tudíž všude, kde to jen trošku šlo, tak Nabarvené ptáče nevyhrálo. Absolutně například nechápu, jak mohlo Nabarvené ptáče získat ocenění za nejlepší zvuk, když jsem si všiml několika momentů, kdy v těch málo dialozích nekorespondoval zvuk s obrazem, což je úplně zásadní nedostatek a něco takového nemohlo přece projít postprodukcí. Výhrady bych si troufl mít i ke střihu, který snímek znovu vyhrál díky slabé konkurenci v tomto ohledu. Jinak se ovšem snímek zcela vymyká běžným českým standardům v rámci technických disciplín. Za naprosto luxusní shledávám zejména výpravu a kostýmy, což byla velká radost pro oči a zcela to přesahovalo běžné rozměry pro český rukopis. Špatná nebyla v konečném důsledku ani kamera, i když mě záběry úvodní honičky hodně vyděsily, protože v dynamické rovině byla strašná, jakmile se ovšem přesunula do statické roviny, ve které setrvala ostatně celý film, tak to byla pastva pro oči. Knižní předlohu jsem nečetl a se scénářem jsem seznámen do té míry, kterou mi předložil samotný snímek. I v tomto ohledu musím říct, že jej přijímám s výhradami. Samotné rozdělení do kapitol mi přišlo jako dobrý nápad a časté výrazné změny prostředí zajišťovali to, že jsem během dlouhé stopáže nepropadl intenzivní nudě. Když už jedna dějová linka vyčerpala svůj potenciál a začala se stávat stereotypní či nudnou, tak vždy přišel významný dějový zvrat a chlapec se ocitl ve výrazně odlišném prostředí. Ve výsledku tedy hezký průlet válečnou východní Evropou, která byla vykreslena jako temný středověk. Jednotlivé životní lapálie, které malý židovsko-cigánský kříženeček zažívá jsou nechutné, odporné a nelidské, přesto se autorovi nepovedlo mě nějakým způsobem vtáhnout do děje a pociťovat během sledování jakékoli emoce. FIlm rozhodně nepovažuji za zbytečný, užil jsem si záběry lidské odpornosti, které se mi zřejmě na dlouho vryjí do paměti, přesto jsem se po celou dobu cítil pouze jako nezúčastněný pozorovatel, nikoli jako součást děje - tohle považuji za nejzásadnější slabinu snímku, který určitě měl potenciál vcucnout, pohltit, sežvýkat a vyplivnout. Takže i když došlo na nechvalně proslulá a mezi lidmi velmi oblíbená témata jako pedofilie a zoofilie (v jedné pasáži dokonce milostný trojúhelník zahrnující obě deviace současně), tak jsem skončil spíše s jemným úsměvem v koutku, než že bych se tím cítil nějak zdrcený. Komu bylo téma snímku blízké, tak bych doporučil spíše tématem velmi blízký, ale emočně vyzrálejší kousek - Jdi a dívej se. [78 %] (13.05.2020)