Režie:
Václav MarhoulScénář:
Václav MarhoulKamera:
Vladimír SmutnýHrají:
Petr Kotlár, Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands (více)Obsahy(1)
Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost... Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih „Byl jsem při tom“ a „Pinball“ - jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších a světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského. (Bioscop)
(více)Videa (3)
Recenze (680)
České filmy posledních let nesleduji. Nezajímají mě, nelákají mě a nevidím v nich nic stylisticky nebo vypravěčsky originálního a vysoce autorského (když už o ně třeba v televizi zakopnu). Nabarvené ptáče rozhodně není snímkem převratným a snad ani morálně diskutabilním, jak nám vnucovaly prvotní ohlasy, ale přesto je to filmařina poctivá, intimní a přemýšlivá, jaké se ostatní tuzemská produkce zkrátka nemůže moc rovnat. Padala srovnání s Tarkovským nebo Markétou Lazarovou, ovšem ani do toho bych se nehrnul - Marhoul je usedlejší, více naturalistický a z pohledu výpravy i přístupnější. Černobílá kompozice je pochopitelným a správným krokem u takhle bezútěšné látky a málomluvnost ve spojení s nadužíváním detailů a řídkým střihem nechává diváka, aby se více ponořil do atmosféry a byl připraven empaticky reagovat na všechny ty hrůzy, před nimiž kamera většinou vkusně uhybá a příběh tak nepůsobí samoúčelně násilným dojmem. Z pohledu vyprávění se jedná o jednoduše provázané epizody, jejichž spojujícím motivem je komplexní vývoj hlavní postavy - komplexní jen ve smyslu toho, že každá kapitola formuje jinou stránku Joškovy osobnosti a dává mu jiné zkušenosti, které mu v tomhle hrozném prostředí bez skutečné lásky pomáhají dospět. Jinak je vývoj samozřejmě nepříliš překvapivý a Marhoul sází právě na obměnu morálních prostředí, která mají druhotně podat objektivní výpověď o krutém dopadu války a s ní související hospodářské bídy a náboženského fanatismu na převážně venkovské civilisty. Škoda, že tahle doplňující funkce je v epizodické struktuře postupně trochu silnější než opakující se soužení hlavního hrdiny. V celkovém součtu však musím chválit, protože Nabarvené ptáče krásně vypadá, navzdory délce a ke konci i jisté repetitivnosti nenudí, zdobí ho perfektní herecké výkony i casting všech odpudivých vesnických individuí (z fleku bych mohl nějakou drobnou roli vyfasovat i já) a podává velké myšlenky i kruté vize lidské nátury silnou autorskou cestou (i když v momentě, kdy jsem při pádu z koně uslyšel starý dobrý Wilhelm Scream, jsem se neubránil smíchu). Případ obdivuhodné filmařské práce, která sice nemá navzdory obřím ambicím tak enormní dopad na jen trochu zběhlého diváka, ale každým záběrem i scénou křičí, že se s ní musí počítat tady i ve světě - a naštěstí to není ani po dvou hodinách nijak zvlášť otravné. ()
Před lety bych si ještě nedokázal ani představit, že tu někdo bude mít takové sebevědomí, aby dokázal natočit něco tak expresivního, existenciálního, plného podobenství, s minimem dialogů, geniální kamerou a hereckými výkony, mezi kterými dominují jak naši tuzemští umělci, tak i ti světoví. A ejhle…je tu Nabarvené ptáče. Důkaz, že to stále umíme, a že podobné filmy nejsou devízou minulosti. Nabarvené ptáče je jednoznačně klenot české kinematografie posledního deseti letí. Projektem, nad kterým režisér Václav Marhoul bádal mnoho let, než se ho rozhodl zrealizovat. Projekt, o kterém mnoho lidí tvrdilo, že je nezrealizovatelný a hle…už je na světě. A je to obrovský zážitek, byť zatraceně depresivní, což byl zřejmě také záměr. Trošku mi vadilo to epizodické vyprávění, ale dle knižní předlohy předpokládám, že to jinak ani nešlo. Epizodu za epizodou jsem měl pocit, že to nemůže být horší a pokaždé jsem se dočkal situace, kdy to horší bylo, byť jsem si to v tu danou chvíli nedovedl ani představit. Nabarvené ptáče je i přes to všechno originální, poctivá tříhodinová filmařina, u které si rozhodně neodpočinete, ale zároveň budete svědky něčeho zvláštního. Václav Marhoul mě před mnoha lety nadchnul Tobrukem a dokázal to zase. ()
Pane Marhoule, díky! Díky za to, že jste nás vrátil na mapu světové kinematografie. Poprvé za těch 30 let jsme my Češi natočili světový film. Díky za těch 11 let příprav, filmová adaptace legendárního Kosinského románu se vám povedla nad očekávání, stálo to za to. Takový originální mix, trocha ze Spielbergova Schindlerova seznamu, Tarkovského Ivanova dětství, filmů Pavla Pawlikowského, Tarrova Turínského koně...jen nejde o snímek spirituální, ani se spiritualitou pracující, ale o snímek ryze protiválečný. A to, co provádí s kamerou pan Smutný, je dechberoucí! Mám vlastně jen dvě výhrady - dost přemrštěnou stopáž a ty otřesné české postsynchrony, jinak je to vycizelovaný klenot! A škoda, že film nebyl ještě syrovější a naturalističtější v duchu své literární předlohy, ten humbuk kolem jeho údajné brutality je umělý a nepochopitelný... ()
Nabarvené ptáče je monumentálním, řemeslně do nejmenšího detailu vycizelovaným osobním projektem Václava Marhoula, který v kontextu československé kinematografie představuje anomálii a něco stěží opakovatelného. Ze všeho nejvíc na něm obdivuji, že není opatrný a nejde divákovi vstříc, jak by se vzhledem k 180 milionovému rozpočtu dalo předpokládat, ale naopak nás bez jakýchkoliv kompromisů, bez doříkávání a manipulace tři hodiny provokuje a vyzývá, abychom si kladli otázky, na něž možná neexistují správné odpovědi, ale je důležité před nimi neuhýbat. Jinak se může stát, že stejně jako Joska pro všechno zlo ztratíme ze zřetele to dobré, kvůli čemu má smysl vytrvat. Více tady 90% ()
Galerie (399)
Photo © Jan Dobrovský
Zajímavosti (56)
- Ptáče a autora Jerzyho Kosińského zmiňuje ve své písni „Nazijazz“ Xavier Baumaxa. (orgoj0143)
- Natáčení bitevní scény je brána asi jako jedna z nejtěžších a nejsofistikovanějších, která kdy byla v historii českého a československého filmu natáčena. Byla řízena třemi různými štáby, s tím, že jeden z nich režíroval a řídil i režisér Radim Špaček. [Zdroj: Reflex.cz] (vyfuk)
- Přibližně v čase 1:02:19 zazní ve filmu písnička „Dušo moja“. Píseň je zpívána v novoslověnštině. Melodii složil Petr Ostrouchov, text napsal Tomáš Hanák a píseň přeložil do novoslověnštiny Vojtěch Merunka. (Extrakritik)
Cítím rozhodně respekt k Václavu Marhoulovi za to, že tenhle projekt dokázal realizovat. Považuju sice za nebezpečné, že se na jeden film navěsil takřka osud celé národní kinematografie, ale to je nakonec především věc dravé Marhoulovy kampaně, a pak tak leností médií a zoufalostí institucí, které potřebují nějak legitimizovat českou kinematografii jako celek a žádný vhodnější projekt není v dohledu. Z principu bychom se měli snažit, aby ten humbuk, který je za hranou důstojnosti (představení Marhoula na Seznamu slovy "Velkofilm Nabarvené ptáče přijde do kin až za měsíc, ale už teď je jasné, že bude patřit k nejúspěšnějším snímkům české kinematografie" jsem si musel zapsat a rád to vytahuju.), neuškodil samotnému dílu. Problém je, že po jeho zhlédnutí to dílo nenabylo výraznějšího tvaru než záminky pro onen humbuk. Ne že by nebylo ničím jiným ale nic v něm se s tím nedá srovnat. A nechápejte mě špatně - je tu odvedeno obrovské množství skvělé práce. Vladimír Smutný užívá 50 let kariéry a míchá hodně postupů, které díky černobílé stylizaci drží pohromadě. Petr Kotlár je určitě objev a talentovaný kluk. Film nepůsobí, jako by se odehrával v kulisách, ale opravdovém prostoru (vytrhne občas podivný postsynchron, jinak nic). Jenže Ptáče na mě prostě nefunguje. A to z dvou hlavních důvodů. První je, že Marhoul ve snaze udělat co nejumělečtější a nejkrásnější film výrazně tlumí fyzické i sexuální násilí. Všechny brutální scény z předlohy jsou přítomny, ale jsou natočeny tak měkce a tak rychle, že nebolí. A druhá věc je opuštění perspektivy protagonisty, vypuštění vnitřního monologu i dialogů, v jejichž důsledku mizí psychologie, motivace a v některých příkladech i samotná pochopitelnost - děj víceméně analogicky kopíruje předlohu, která ale počítala s tím, že v ní vnitřní hlas vypravěče dodá kontext. Je sice hezké snažit se ukazovat a nemluvit (a skutečně bylo nalezeno několik funkčních vizuálních zkratek - důvod takřka všech i dějových změn proti předloze vidím v nutnosti nahrazení vypravěče), ale změn je moc málo na to, aby nešlo jen přetřené ruiny. Adaptaci tedy chybí dva základní prvky předlohy - brutalita a vypravěč -, aniž by se je podařilo nahradit, a film proto působí jako série krásných vkusných odtažitých obrazů, které na sebe občas navazují a občas ne (zatmívaček tu je víc než v Miladě - některé scény opravdu působí naprosto neintegrovaně). Nabarvené ptáče je okázalé, velkolepé a poctivě realizované umělecké dílo, ale tím to u něj začíná a končí. A ukazuje se, že to je málo pro mě jako diváka. Není to málo pro média, není to málo pro instituce a není to málo ani pro festivaly, kde to takovému filmu může slušet. Jen málokdo zhlédne Nabarvené ptáče a bude jím uražen, znechucen nebo bude mít potřebu vůči němu zaujmou vyhraněný postoj (jak paradoxní vzhledem k předloze). Myslím ale, že Václav Marhoul by udělal dobře, kdyby svou obdivuhodnou producentskou a lidskou vervu a touhu tvořit velká díla využil ve spolupráci s jinými režiséry, kteří jsou možná méně profesionální, ale víc, nevím jak to jinak říct, prostě víc "se srdcem", a účastnil se projektů jako producent a dramaturg, ale ne jako režisér a scenárista. Koukat se na Nabarvené ptáče je pro mě v mnohém, jako by mi někdo ve chvíli, kdy si chci přečíst knížku, přinesl text provedený dokonalou kaligrafií, který by byl ale jenom dlouhé lorem ipsum. () (méně) (více)