Obsahy(1)
První režisérský počin Alaina Robbe-Grilleta zachycuje náhodné setkání francouzského cizince, který se v Turecku seznamuje s krásnou a tajuplnou ženou. Jejich následný vztah je zapředen v síti záhadných událostí a tajemného jednání místní krásky, která se možná právě stala obětí nelegálního spiknutí.
Jeden z nejvýznamnějších autorů tzv. nového románu se (stejně jako ve svých románech a jako ve scénáři k Resnaisově Loni v Marienbadu (1961), na němž se podílel) místo na klasický lineární příběh zaměřuje na nechronologické vystavění příběhu a na neprostupnou bariéru mezi motivacemi postav a informacemi poskytnutými divákovi.
(Dionysos)
Recenze (4)
Zlatý Medvěd - výběr ()
Ak by som mal svoje pocity z tohto filmu opísať vulgárne jednoducho a skratkovito, je to ako mix Resnaisovej Hirošimy a Jarmuschových Hraníc ovládania, s pár bizarnými "statickými" postavičkami ako vystrihnutými z nejakej lynchoviny (muž so psami, to mi vyslovene evokovalo muža so psom v Blue Velvet:). Žiadna postava o tej druhej v podstate nič nevie, nikto nič nevie, nikto nič nevidel, čas beží dopredu, dozadu, potom preskočí a nevieme či dopredu alebo dozadu, potom sa úplne zastavuje ... ale nemožno tomu uprieť kúzlo a atmosféru podčiarknutú (vtedy ešte) exotickými a (preto aj) trochu tajomnými kulisami starého Istanbulu, výbornou hudbou a samozrejme najväčšia devíza filmu - kamera, resp. celkovo výtvarno-vizuálna stránka, krásne "fotografické" kompozície ale aj niektoré nápadité pohyby kamery a zaujímavé strihy. Dokonca aj ten "mŕtvolný" herecký prejav Jacquesa Doniola (?) (hlavná postava) mi vôbec nevadil a dotváral celkovú atmosféru "miesta mimo času" a skresleného-zmeneného "priestoru vo sne". Žial, nie som ten typ cinefila, ktorý zároveň zbožňuje poéziu, v ktorej netreba žiadnych vysvetlení, žiadneho príbehu, žiadnej "časovej kompozície" a kde sa výsledný dojem buduje skôr štylizáciou, metaforami, kde vyjadrenie témy je nahradené skôr určitým druhom "tématickej meditácie"-impresie.... inak povedané, som obyčajný rigidný analytický suchar, a preto takýto druh filmov u mňa málokedy zafunguje bez výhrad (aj keď v niektorých komentoch spomínaný Marienbad ma napríklad dokázal naozaj úprimne pohltiť a zaujať) ()
Kámoška mi za týden odjíždí na Erasmus do Paříže, tak jsem si řekl, že zas po čase zkusím nějakou francouzskou novou vlnu. Chyba. Prostě, bez příčiny smutný muž potká pěknou a tajemnou ženu, která má/nemá být zapojena do nějakého spiknutí a únosu prostitutky. Po několika dnech jejich smutného/vášnivého vztahu, dívka zmizí. Smutný muž ji nemůže najít, ptá se těch zpropadených Turků (celý film se odehrává v Turecku) v okolí, ale ti nic neví. Zcela náhle muž ženu objeví/žena objeví jeho, ale těsně před tím, než se cokoliv stihne vysvětlit a uvést na pravou míru, žena během automobilové nehody umře. Muž je znovu smutný a celou situaci si přehrává, snaží se nalézt odpověď na otázku, proč došlo k dopravní nehodě. L'immortelle bezpochyby řadím mezi pět nejdivnějších filmů, které jsem kdy viděl, hned za taktéž Robbe-Grilletovo Loni v Marienbadu, Lynchovy Eraserhead a Blue Velvet a Buñuelův Un Chien Andalou. ()
Deleuze říká o Robbe-Grilletovi: "V jeho díle nikdy nemáme posloupnost přítomností, které míjejí, nýbrž simultánnost přitomnosti minulosti, přítomnosti přítomnosti a přítomnosti budoucnosti, které dělají čas hrozným, nevysvětlitelným." (Film 2: Obraz-čas, Praha, 2006, s. 122) Grillet tak rozbíjí zavedený tok filmového vyprávění, chronologii nahrazuje sekvencemi předbíhajících se a zpět se vracejících záběrů, vzpomínek, anticipací a krátkých záblesků přítomnosti, které se nedají převést na jediný referenční čas. Budoucnost se vždy již stala, konec nastává čtvrt hodiny před koncem, minulost je nejistá a možná se vůbec nestala, nebo se stala jinak, než ji hrdina a divák s ním před chvílí prožil. Výsledný dojem se tak primárně neopírá o to, co se děje v záběrech samotných, ale o to, co se děje MEZI jednotlivými záběry, o vztah oněch tří přítomností, o nutnost divákovi (re)konstrukce hrdinových vzpomínek, aktuálních zážitků a předbíhající budoucnosti do jediné (avšak nemožné) jednoty. Druhou věcí je zneklidňující hra s prostorem. Proměny časovosti vedou k proměně prostorových vztahů postav a objektů, čehož je docíleno opakujícím variováním stejných prostředí. Díky tomu, že se na stejném místě odehrála (odehrává, odehraje...) minulost, přítomnost i budoucnost (a díky tomu, že Grillet mezi různými přítomnosti stříhá jako by šlo o běžnou naraci) se lokace postav a průběh událostí neustále proměňuje. To vše uvádí divákovu sebejistotu stran toho, jak je zvyklý chápat vyprávění příběhů i svoje pozorovací schopnosti, do nejistoty. ()
Galerie (42)
Photo © Carlotta Films
Reklama