Němý film

Grotesky já rád, ale scénky musí být povedené, a to se tady spíš nepovedlo. Hrůza s pružinovou maringotkou, rytíři na obědě. Výjimkou je honička vozíků s Paulem Newmanem. Marty Feldman tentokrát oči zkrotil, no ale zastoupila ho Anne Bancroft. Autorům českých mezititulků z Nova Cinema bych rád vzkázal, že francouzsky se píše s malým písmenem! (20.03.2014)

Proč film o tom, jak se někdo pokouší natočit němý film, musel být nutně němý? Upřímně tu žádnou přidanou hodnotu nevidím, právě naopak. Formát němého filmu, konkrétně grotesky, odhaluje limity Brookse jako akčního režiséra (groteska je hlavně o akci); jeho pohybovější scény trpí zoufalou absencí rytmu. Němost filmu má být asi omluvou i pro přehrávané grimasy, ruchové polopatismy a podivně selektivní soundtrack, který často nechává scény v trapném tichu. Jinak je NĚMÝ FILM typická brooksovka, včetně nezbytných vulgarit a parodických odkazů, která bohužel doplácí na nedobrou realizaci a často křečovitý humor. Dvě hvězdy nedám jen proto, abych nebyl za asociála:) (04.10.2006)

Místy povedené (hlavně scény s hollywoodskými hvězdami), místy se vtipy často stávaly trapnými. Byla to opravdu odvaha natočit neogrotesku 50-60 let po skončení éry němých filmů. Možná kdyby Brooks "omladil" i vtipy a nepoužíval humor 20.let, líbilo by se to všem více. Přeci jen se dnes většina lidí zasměje u novodobější komedie než u grotesky. Koupelnovou scénu s Burtem Reynoldsem nebo honičku na invalidních vozících s Paulem Newmanem by si ale neměl nechat ujít nikdo. (15.07.2008)

Celovečerní filmový experiment. Brooksův snímek naštěstí nestojí na jediném esenciálním nápadu, ale oblaží diváka: důmyslnou prací s metatematikou (němý film o tom jak se shání protagonisté do němého filmu), s gustem vystupujícími dobovými hvězdami (Reynolds, Caan, Minelli, Bancroft, Newman), perfektně odkoukaným a zparodovaným herectvím dávno zašlé éry a velkým množstvím variabilních gagů. Pocta „velkým němým“, pocta slapsticku, lekce z originality, extrabuřt pro cinefily a pomník pro Mela Brookse. PS – na počátku bylo slovo a stvořitel se jmenuje Marcel Marceau. (08.11.2006)

Žasnem nad tým, do akých najmenších detailov a podrobností dokázal Mel Brooks odpozorovať, dôsledne zachytiť a navrch sparodovať typické znaky nemej grotesky. Čo sa na prvý pohľad javí ako relatívne povrchný a miestami trápny pokus o nápodobu zašlej éry, je v skutočnosti nesmierne sofistikovaným mnohovrstevnatým tvarom, experimentom, satirou, dokumentom doby a metafilmom v jednom. Netrvá dlho, než si uvedomíme, že príbeh o trojici extravagantných kamarátov natáčajúcich v 70. rokoch nemý film je príbehom vzniku filmu samotného. V duchu nemej grotesky je však dejová konštrukcia tvorená sledom jednotlivých gagov a scénok (v ktorých sa tradične popierajú fyzikálne zákony), tu lepších, tu slabších. Kolísavú kvalitatívnu tendenciu možno pripísať schopnostiam režiséra, no len ťažko to možno filmu vyčítať. Vďaka tomu totiž vyniknú tie skutočne vydarené vtipy a zároveň tým omnoho presnejšie a uveriteľnejšie vystihuje hlavný prúd produkcie grotesiek, ktorý trpel rovnakými neduhmi - možno to teda rovnako vnímať i ako premyslený zámer a skutočnú trápnosť môže filmu pripisovať len divák s malými poznatkami o tejto ére. Množstvo scénok taktiež odkazuje ku svojim proťajškom v nemom filme; naháňačka na invalidných vozíkoch (ktorá obsahuje taktiež referenciu na Bena Hura) pripomenie legendárnych "keystoneských policajtov" a scéna, v ktorej sa všetci ponúknu zapáliť Anne Bancroft cigaretu je totožná so scénou v závere Der Letzte Mann F.W. Murnaua. Film taktiež zdarilo reflektuje veľké pohyby a zmeny v Hollywoode. Od počiatkov štúdiového systému 20. rokov, cez pády a návraty veľkých persón, hviezdny systém 30. a 40. rokov a novú vlnu, oživujúcu kinematografiu konca 50. a 60. rokov, pohltenie Paramount Pictures v roku 1966 spoločnosťou Gulf & Western (vo filme Engulf & Devour) až po vrcholnú éru zvukového filmu 70. rokov, vtedajšie celebrity, trendy a spoločenskú uvoľnenosť. Mel Brooks zachádza v intertextualite ešte omnoho ďalej, keď parafrázuje a odkazuje na známe motto MGM, alebo svoje vlastné filmy (nemožno si nevšimnúť plagátu na Young Frankenstein) a do toho vnáša autobiografické motívy. Fakt, že si vďaka šialenému tempu grotesiek a "screwball comedies" udržuje i pri takom enormnom množstve línií a odrobiniek prehľadnosť, je známkou precíznej dramaturgie a sústredenej réžie, ktorá presne vie, čo a ako chce týmto filmom povedať. Od 5-hviezdičkového hodnotenia ma delí len domnienka, že si napriek všetkému mohol dať Mel Brooks na vyrovnanosti záležať väčšmi, tak, ako tí skutoční majstri nemých komédií. 85% (18.01.2015)