Exil

Putování za vlastními kořeny, někdy „trochu“ oklikou, ale stále směr Alžír. Občas s příležitostnou prací, s náhodnými setkáními podobně kočujících lidí, a po seznámení s cikány v podstatě i bez peněz. Pro západní svět s pocitem vyděděnce, pro ten nově nalezený bez pochopení k jeho zvyklostem. Chápu, že z Francie do Alžíru je to pěkná dálka (zvlášť když nasednete na loď, která pluje jiným směrem), ale ke konci jsem si už odtrpěla každý kilometr, který „nám“ zbýval k cíli. (24.09.2005)

Zvláštní road movie. Dva blázni, jnak je nemůžu nazvat poté co na plátně někdy předváděli, jedou do rodného Alžírska skoro bez peněz. Potkávají různé lidi. Přes různé trable se nakonec do Alžíru dostanou. Závěr vyšumí do ztracena. Nejhodnotnější na filmu je asi hudba, ta je vynikající. Zbytek je nemastný neslaný. (20.10.2010)

Gatlifovy etnické příběhy mě dosud nijak zvlášť nezaujaly, ale tahle potrhlá road-movie to změnila. Může za to podstatnou měrou ústřední herecký pár a perfektně využitá hudba. I tak by to bylo za tři, kdyby mě nedostala nejdelší scéna celého filmu – rituální očistný tanec připomínající epileptický záchvat. Dvojice, která předtím poslouchala něco mezi hip-hopem a nabeatovanou world music, došla k hudebnímu zážitku, jaký ani ta nejalternativnější evropská hudba nenabízí a já na to koukal málem hypnotizovaně a podupával si nohama do rytmu. Dokonalý úlet. (25.01.2005)

Výborně vybraná hudba, která je ve filmu všudypřítomná. Pokud není jiná příležitost k tomu, aby něco na plátně hrálo, pustí si hlavní hrdinové aspoň walkmana. I jinak je Exil pozoruhodnej a svébytnej příběh o "cestě domů", když už si žádné "doma" vlastně ani nepamatujeme. Některý scény jsou hodně působivý a (nejen) pro Evropana vlastně poučný. A Tony Gatlif pocitům svých hrdinů očividně rozumí. On sám se při natáčení filmu vrátil do rodného Alžírska po dlouhých letech, a z filmu je cítit, že ví, co chce říct (a protože vyslovit něco takovýho je téměř nemožný, říká to tak, jak to umí nejlíp - obrazem a hudbou). (13.12.2006)

Chápu vykořeněnost dětí imigrantů a jejich touhu spatřit zemi předků, zejména, když mají ještě v paměti střípky vzpomínek, nemyslím si však, že by konkrétně Zanovi a jeho dívce toto putování pomohlo najít svou identitu, ledaže by se jim rozsvítilo na tom šíleném holotropním mejdanu, ale to se už nedozvím a ani se to vlastně nechci dozvědět... Čekala jsem hledání, neúspěšné pokusy o integraci i konečné prozření, dostalo se mně pouze bláznivých výpadů věčně neukojené Naimy, lhostejných výrazů Zana a kvílení rádoby burcujících protestsongů. Jestliže se míní hledat dál, se mnou ať už nepočítají... (09.01.2010)