Režie:
Jiří BělkaScénář:
Miloš ŘehákKamera:
Vladimír OpletalHudba:
Luboš FišerHrají:
Luděk Munzar, Jaroslava Tvrzníková, Rudolf Hrušínský, Bohuš Záhorský, Iva Janžurová, Leopolda Dostalová, Zdeněk Štěpánek, Zdeněk Řehoř, Čestmír Řanda st., Gustav Nezval, František Němec (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Do rodiny podnikatele přichází mladý a ctižádostivý inženýr Švajcar jako snoubenec továrníkovy dcery. Setkává se s bratrem tchána Cyrilem, který předstírá, že je neviditelný. Rodina s ním tuto hru hraje, aby ho nemusela dát do ústavu. Román Jaroslava Havlíčka z období mezi dvěma světovými válkami je sugestivním zobrazením rozpadu měšťácké rodiny.Inscenace z roku 1965 byla prvním zpracováním Havlíčkovy prózy. Jaroslav Havlíček (zemřel 1943) ve své tvorbě navazoval na tradici české realistické literatury a dík svému vynikajícímu talentu se zařadil mezi naše nejlepší moderní romanopisce. Povídky začal publikovat na přelomu dvacátých a třicátých let. Námětům ze života maloměstských rodin zatížených stavovskými šosáckými konvencemi , s ojedinělými, často tragickými vzpourami svých hrdinů zůstal Havlíček věren i v románech "Neviditelný" (1937) a "Ta třetí (1937). V poslední době se jeho romány staly vděčnými předlohami pro filmové a televizní adaptace např. "Helimadoe" a "Ta třetí". (oficiální text distributora)
(více)Recenze (60)
Bohužel tady jsem byla trochu zklamaná. Většinou nejdřív vidím film a pak si přečtu knižní předlohu. Tentokrát to bylo naopak, Jaroslav Havlíček byl mistrem ve svém oboru. Co se psychiky postav týče, a jejich psychologických portrétů, přirovnala bych ho k ruským spisovatelům. Bohužel ve filmu se nepodařilo zachytit hlavní postavu tak, jak vystupuje v románu. Luděk Munzar nedokázal zahrát člověka natolik zkaženého, člověka bez citu, jakým Švajcar byl. Ústřední postavou je Neviditelný v podání R. Hrušinského, který zde bohužel nemá mít jen roli duševně narušeného člověka, ale je to určitá symbolika prokletí rodiny. J. Havlíček ve svém díle mistrně popsal strach hlavní hrdinky z generace na generaci předávaného šílenství, zde to byl jen slabý odvar. A Luděk Munzar se mi na Švajcara prostě nehodil. Na to má moc milý obličej a příjemné vystupování. Škoda, mohl z toho být moc dobrý film. ()
„Kam jdeš, ty ubožáku? Kam ty můžeš jít...?“ Ubožáků je v tomto dosti hutném psychodramatu podle románu Jaroslava Havlíčka opravdu hodně. Rodinné prokletí rodiny Hajnů totiž nezná slitování a tak snad každý člen téhle domácnosti (s výjimkou poněkud vypočítavého doktora Švajcara - pěkně zahráno Luďkem Munzarem) musel něco vytrpět. "Ubožákem" je tak trochu i sám divák, kterého sugestivně tísnivá atmosféra umocněná psychedelickou hudbou Luboše Fišera doslova "přiková" k obrazovce. Prostě dokonalá depka... I v tomto případě by ale mělo platit: "Musíte mít k němu ohled. Odhled k člověku." ()
Je asi trochu nepatřičné, když tě místo hlavních postav herecky, autenticitou, temperovaností a vytříbeností ztvárnění zdaleka nejvíc zaujme postava vedlejší a navíc charakterově nijak zvlášť zajímavá (zde rodinný lékař). Když pak ale v titulkách zjistíš, že ho hrál Zd. Štěpánek, tak je to jasný. Rovněž Hrušínský, který jen mlčí a blbě čumí, je podivuhodně přesvědčivý. Naopak z mluvy Tvrzníkové jsou až komicky jednoznačně znát 60. léta. Na rozdíl od o generaci pozdějšího Svobody, který Cyrila jako postavu velmi exponuje (což sice patří do jeho koncepce, která se ale moc nevyvedla) a ukazuje ho (pěknou kreací Čepkovou) jako vyšnými touhami a nízkými pudy zmítanou psychiku, tvůrci této starší adaptace celkem pochopili, že o osobu vyšinutého Cyrila samotného až tak nejde a náležitě ho koncipují spíš jako (budoucí) přízrak. Jinak z povšechného nicmocu celé tv hry vyniká několik silných momentů, zvláště ve vztahu mezi sábnoucím tchánem a arogantním zetěm, jehož dobový arogantní pokrokářský racionalismus je zřetelně položen jako téma. Racionalismus, jehož prospěchářský, byť nikoli nemravný kalkul je mstěn střetem s "šílenstvím". Ne, vlastním Švajcarovým hříchem skutečně není prospěchářství, nýbrž právě hovadství pokrokářského pragmatického kalkulismu. Ježto ale msta božstev či démonů opačných sil se kauzálně neděje jako reakce na jeho postoje a činy, nýbrž vychází z "prokletí domu Hajnů" (jak svým způsobem příhodně nazve svůj film Svoboda), jehož členové jsou k duševní chorobě predisponováni, je jasné, že se jedná o výsostně metafyzický proces střetu dvou antagonistických potestas. Připadá mi, že každá postava se svou charakteristikou musí mít v tomto dramatu svůj přesný význam (jasný je třeba u staré tety, kdežto výklad tchána bude komplikovanější). Je podivuhodné, že chaos je spojencem nedůtklivého konzervatismu, touhy po "zachování řádu světa": řád (jejž chtěl prolomit i Cyril!) se mstí chaosem, narušitel nemá proti vzpírajícím se silám zásvětí šanci. A Soňa - matka vykazuje nebezpečné podobnosti s Helgou knížete Sternenhocha. ()
Televizní černobílá adaptace stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka s neopakovatelným hereckým výkonem Rudolfa Hrušínského... Je zajímavé, jak nesmírně populární mezi českými režiséry spisovatel Jaroslav Havlíček byl, jen namátkou lze vyjmenovat tyto adaptace: Prokletí domu Hajnů, Petrolejové lampy, Ta třetí, Barbora Hlavsová, Helimadoe... ()
Tato verze byla v něčem lepší než "Prokletí domu Hajnů" z roku 1988, v něčem ale za touto novou adaptací slavného románu zaostávala. Atmosféra byla slabší i přes snahu hudebníků, která přece jenom nějaké ovoce přinesla, herecký výkon představitelky Soni byl taky slabší... Naopak Munzarovi ta role sedla výborně a Janžurová alias Katy byla o 100% lepší než ta ženská z "Prokletí". 60% ()
Reklama