Daleko do nebe

původně materiál filmů Johna M. Stahla vypůjčený do filmů Douglase Sirka si opět vypůjčil a o “svůj” queer motiv rozvinul a obohatil Todd Haynes. zachoval při tom přirozeně i žánrový rámec, a nové obsahy s LGBT problematikou trvale obepnuté tuhou stěnou předsudků a urážlivých stereotypů zpracoval v žánru neméně stíhaném předsudky a stereotypy – v uslzeném, ženském, sentimentálním žánru melodramatu. /// Daleko do nebe nepostrádá snad žádný z typických žánrových prvků: tradiční prostředí poklidné čtvrti středně velkého amerického města obydlené tradičními figurkami, témata třídních vrstev, poraněných milostných vztahů, sociální prestiže, rodiny, životního štěstí, tradičně scházející happy end. všechny náležitosti filmu oddaně plní zakázky žánrových požadavků: typické melodramatické hudební tóny se jen v několika sekvencích vystřídají se subtilní hudbou nesoucí věrné emoce. barvy vyvedené kamerovým géniem Edwardem Lachmanem srší z filmu a nejvýmluvněji zprostředkovávají city a nálady, zejména “otravu” slizkou neonovou zelení a melancholii “vnitřní” temně fialové, neméně na diváky zapůsobí také bezelstná zamilovanost rudé a sluncem prozářená svěžest žlutozelené na listech stromů. pro potěchu oka probíhá módní přehlídka perfektních kostýmů dobových šatů a složitých účesů, vyumělkovaných stejně jako domněle “správná” morálka ortodoxně konzervativní americké společnosti 50. let. četnost motivů může na první pohled budit zdání, že film nedospívá k žádnému hodnotnému celistvému tématu, ale rozpadá se do hromádky malých dílčích témat, z nichž každému je tím pádem vymezeno jen minimum prostoru, na kterém nemůže být hlouběji prozkoumáno. kdo k takovémuto závěru dospěje, je vinen stejnou povrchností, jakou snímek tématizuje a neustále ji připomíná důrazem na vnější vzhledy, povrchy odrážené v neustále se vracejícím “fassbinderovském” leitmotivu zrcadla. skutečné téma filmu je zastřešující: rovnost. teď nemyslím rovnost mezi lidmi jiné barvy pleti, jiné sexuální orientace nebo příslušníky jiných sociálních vrstev, ale rovnost mezi samými těmito dílčími tématy se společenskokritickým apelem. /// Todd Haynes vlastně natočením Daleko do nebe udělal pravý opak toho, co od něj kritici a diváci očekávali. poté, co se úspěšně etabloval vynikajícími filmy (Jed, Dottie dostává na zadek, Safe, Sametová extáze) jako vůdčí osobnost volného “hnutí” new queer cinema a v očích mnohých lidí svým významem předstihl i Guse Van Santa, bylo nasnadě předpokládat, že bude své veškeré úsilí v příštím filmu věnovat intenzívnímu rozřešení závažných otázek týkajících se homosexuality a její kompenzace ve společnosti a kultuře. jak už ale naznačil šířeji pojatým Jedem, Haynes se tomuto úzce vyprofilovanému zaměření vyhnul a queer motivu vyhradil v novém filmu malý prostor vedle dlouhé řady jiných motivů, zjevně ne méně, ale ani ne více důležitých. postavil ho na roveň ostatním vážným společenským otázkám (zmíněná rasová a třídní diskriminace) a pokradmu je doplnil o všechny myslitelné konotace: média, církev, medicína, segregace, kulturní elitářství, alkohol, domácí násilí, dětská šikana atd. ve své umělecké výpovědi přednesl, že ať jsou lidé ze všech stran utlačováni z jakéhokoliv důvodu, nesou si stejné téma a nespravedlnost se jim děje podle stejného modelu jako ostatním. není žádná izolovaná válka za práva homosexuálů, postavení žen ve společnosti a třídní rovnoprávnost – je jedno zastřešující téma: věčné potýkání se s všeobecným bezprávím. to vše Haynes dokládá na příběhu jedné ženy, která se bez vlastního přičinění ocitá v ohnisku několika těchto motivů zároveň a každému z nich musí čelit. vynikající herečka Julianne Moore vzala na svá bedra mimořádně obtížný úkol vtělit se do několika postav zároveň, do ženy, a do několika vrstev jejích masek, které před sebou nosí a které se postupem času lámou a odhalují ukrývané vnitřky. nejprve přichází o masku před celkem společnosti a s ní zároveň o svou prestiž, na které jsou navíc závislá i nejbližší “přátelství”, později vezme za své i maska nastavovaná vlastní rodině. štěstím ale je, když dosud nešťastná žena odkládá masku udržovanou před sebou samou, skrývající pravé frustrace i tužby. /// Daleko do nebe usiluje podnítit především to, ať se lidé nevzpírají sobecky jako jedinci nebo aktivisté v jasně vymezených angažovaných hnutích, ale uvědomí si, že to téma není jen jejich. sdílí ho takřka se všemi. pokud je totiž společnost velmi přísně “nalajnovaná” a vůbec není flexibilní, z toho či onoho důvodu se mezi tyto pevné linie nevejde nikdo z lidí a všichni v důsledku trpí stejným zlem. rozličnosti jsou jen na povrchu. od toho je ovšem nutno umět odhlédnout a uvědomit si hlubší souvislosti, které nás naopak spojují. /// v této perspektivě konečně vysvítá, jak příhodný je k pojednání výše popisovaného tématu “zamilovaný” žánr melodramatu, který jako takový dává svým divákům poznat, jak zničující je nepřítomnost vztahu a do jaké marnosti nevyhnutelně vede. Todd Haynes ustoupil sterilnímu modu produkce prefabrikovaných žánrovek pouze zdánlivě, přitom natočil osobní autorskou výpověď, na významy stejně bohatou a barokně opulentní jako barvitost a mizanscéna melodramatických filmů. mohl natočit společensky angažovanou agitku za lidská práva, na místo ní vytvořil obsažné umělecké dílo. (29.06.2012) (méně) (více)