Crash

Crash na nás mluví rečí typickou pro celuloidová dítka páně Cronenberga - tichou, pomalou, mrazivou a ne každému srozumitelnou. Říká: Žijeme zautomatizované životy, jako bychom byli stroje, jako bychom byly auty, které tupě míří za svým cílem po předem vyzačených cestách a jen ve chvíli, kdy se něco zvrtne, dostaneme se z toho otupělého koloběhu, na prahu smrti si uvědomíme podstatu a pravé cíle vlastní existence, teprve pak můžeme cítit rozkoš...Ale pozor, Cronenberg nedělá žádná kázaní - snaží se nás vtáhnout do svého vlastního fikčního světa a ztotožnit s jeho postavami a činí tak zasluhou své minimalistické a do detailu propracované režie. Žel mnoho z nás (mě nevyjímaje) už od určité doby šepot tohoto snímku vnímat přestane a původní exestionální leitmotiv se tak v našich očích smrskne na pouhou přehlídku bizarních souloží, které by mohly sloužit jako svébytná příručka pro řešení problémů typu "Jak si v autě zašpásovat s holkou, která má zlámané všechny kosti v těle". (15.06.2008)

Na Crash se dá především velmi hezky vyložit, čím se liší umělecké filmy od neuměleckých. Liší se tím, jak uchopují dvě největší témata lidství, kterými je odpradávna sex a násilí. Zatímco neumělecké filmy dělají mezi obojím tlustou čáru, umělecké filmy ukazují, že je to propojené a bez jasné hranice – jsou na tom založené bezmála všechny velké filmy Hitchcocka, Lynche či Triera (Hitchcock údajně všechny milostné scény natáčel jako scény vražd, a ty naopak jako scény milostné). Neumělecké filmy jsou za prvé různé exploatace, které si za hlavní náplň děje vezmou buď sex, anebo násilí, a vytěží ho (exploatují) do mrtě až na maximum, čehož výsledkem je porno, anebo nějaký násilný brak. Druhým případem neuměleckých filmů jsou pak různé konzervativní podívané, které kladou ostrohu hranici mezi rodinný („sex“) a pracovní („násilí“) život. Oproti tomu umění tu hranici ruší a neustále znejisťuje. Crash je toho dobrým příkladem - široký auto tu je chápáno jako postel na kolech, autonehoda spíš jako plodný než zhoubný zážitek a během sledování bouraček se v postavách uvolňuje sexuální energie. Crash by klidně mohl být nějakým béčkem o závodnících, co po vybití agrese na okruhu doma ojedou svoje krásky, ale místo toho tu hranici mezi sexem a násilím velmi důsledně stírá. Dalším případem takového setření, které vede k umění, jsou filmy uchopující sex jako násilí (kultovní rape and revange snímky ve stylu I Spit on Your Grave, nebo Vymítač ďábla, kde je rozvíjející se ženská sexualita ztotožňována s ďábelskou posedlostí), anebo naopak násilí jako sex (krvavé balety Johna Wooa či Peckinpaha). Vůbec všechny dobré akční snímky jsou postavené na tomhle vzorci, když pojímají násilí a smrt velmi sexuálně a vášnivě. Velmi esteticky. Pouhá česká facka, nebo nějaké brutální násilí by jako umění jistě neobstálo. Stejně tak romantika jako romantika bez dalších příměsí, což je červená knihovna, nikoliv umění. Nelze v tomhle ohledu nevidět, jak zběsile nakopal Freud zadek všem těm Heideggerům a Husserlům. Co oni celý život vlastně řešili? Ontologické diference, monády, bytí. Freud najednou udělal tématem „filozofování“ penis, agresi, incest, perverzi. Sex a násilí – jen tyto dvě věci na světě vzrušují. Jen tyto dvě věci mají smysl. (03.10.2012)

Viděl jsem od Cronenberga pár filmů a vím, že on není "filmař pro masy". On vždy "nastaví" ve svých filmech nějaké extrémní podmínky a teď nechá na nás, abychom jej za to buď obdivovali, nebo nenáviděli. Já se zatím přikláním k té první skupině lidí. Když to vezmeme kolem a kolem, dal by se tento David přirovnat k jinému Davidovi, ale ne tak úplně. Zatímco Lynch točí opravdu zvláštní snímky, které jdou vysvětlit až po několikerém zhlédnutí (Mulholland Drive) či vůbec (Lost Highway) tento David točí snímky "jednoduché" co se týče pochopení (divák nemá problémy se orientovat v ději či postavách). Ale i když děj chápete, stejně film sledujete v úžasu, někdy v zhnusení právě proto, co se tam děje a, jednoduše řečeno, hlava vám to nebere. A v tomhle je David přeborník. Crash není příjemný film, ale má v sobě neskutečnou atmosféru a já chtěl vědět, co se stane dál, protože jsem si nemohl ani tipnout, jak se to bude vyvíjet. A to mě na filmech neskutečně baví, originálnost. Je mi jasné, že hodně lidí bude pobouřeno, hodně znechuceno, ale mě se tento snímek opravdu líbil. 80 %. (21.08.2012)

Nemá cenu předstírat, napoprvé (2019) mě Crash okouzlil primárně svou kontroverzností, zhruba do mého třicátého roku věku pro mě totiž – a teď přijde nutné zjednodušení, někdy to holt jinak nejde – nejvyšší kvalitu měla ta díla, která pohoršovala měšťáka (v tomto konkrétním případě – a opět zjednodušeně - tetky a strýce durdící se na tím, že se ve filmu imrvére souloží, a při jakých nepředstavitelných příležitostech, no fuj!). Nyní jsem – troufám si říci – dále; ano, stále jsem nepřátelsky naladěn vůči průměrnosti, ale dnes už si zkrátka má nadšení z překračování uměleckých (potažmo etických) hranic hledají silnější rozumová zdůvodnění. Co jsem si tedy uvědomil skrze druhou projekci Crashe, resp. na co z filmu má smysl upozornit komentářem? a) Fascinuju mě, kterak se Cronenbergovi podařilo přijít s vizí světa, u něhož je nerozhodnutelné, zda v něm jakožto první princip vládne Erós (sexuální touha; prostředek k zachovávání života), nebo Thanatos (puzení k smrti; touha rozplynout se v nebytí), resp. znovu si položit otázku o vztahu mezi těmito Tužbami (tužbami s velkým té, jelikož všechno ostatní chtění je v posledku redukovatelné na tyto dvě tužby). Jak vidno, nemusí být nutně v protikladu, jak to pojímá common sense, klidně mohou bezrozporně přecházet jedna v druhou! To má přeci hluboké filosofické konsekvence: život už nelze definovat jakožto opak smrti (na to jsou v sebe moc vpletena jejich „generátory“) a obraceně; účelem sexuální touhy není nutně snaha zachovat rod, nýbrž může být výrazem touhy rozpustit se v prázdnotě atd. b) Druhá velká nerozlišitelnost (právě jistá sbíhavost se zdá být hlavním motivem filmu), s kterou přichází tento film panuje mezi lidským tělem a strojem (automobilem). V mnoha mistrných choreografiích se těla mění ve stroje (kupř. scéna v auto-myčce, kdy SPOILER se Vaughan zmocňuje Catherine v obdobném rytmu jako se postřikovače zmocňují Vaughanova vraku SPOILER) a stroje v těla (srážky aut připomínají penetraci atd.), všeříkající je postava Gabrielle (Rosanna Arquette), žena-stroj. c) V neposlední řadě je Crash zajímavý i ze sociologického hlediska. V tomto bodě ponejvíce hrozí, že se pouštím do nadinterpretace (tedy vkládám do díla něco, co tam není), za mě však Crash mimo jiné ukazuje, že permisivita může i být represivní (via Slavoj Žižek). Jinými slovy, tam, kde je vše povoleno, si subjekt pod imperativem „Můžeš vše, užij si to!“ hledá nutně stále extrémnější (patologičtější?) způsoby realizace. Je poněkud paradoxní, že film, ve kterém se postavám ustavičně „zapalují lýtka“ působí tak odtažitě, odosobněně, jeho intimita se jeví být falešnou. Vezměme si už úvodní situaci, kdy se manželská dvojice stimuluje mimomanželskými aférkami. To by se pod vládou Talibanu (resp. Katolibanu) stát nemohlo, resp. možná teprve zákaz by do tohoto sexuálního chování mezi manželé vnesl skutečnou jiskru. 95 % Výstižný komentář: lupuscanis (24.04.2023)

Objevování nových sexuálních území jako součást vypořádávání se s traumatickou událostí? Tak to neberu, pane Cronenbergu! Tenhle svět zmačkaných plechů a tříštícího se skla, kde každý souloží s každým mi opravdu nesedl. Sice Crashi nemohu upřít zajímavé herce, ponurou hudbu a tísnivou atmosféru, která chytne a nepustí a i když na mě film působil přesně, jak má a způsoboval mi psychické stavy, které by měl působit, tak musím hodnotit nízko, i když je to docela nefér, protože Crash svůj účel, tedy znechutit a poté vzít na temný výlet do myslí podivných postav, splnil. Jenže celé je to hrozně prázdné a o ničem, to i většina pornofilmů se snaží alespoň o nějakou vatu mezi jednotlivými čísly. A kde nic není, tam to ani dobře natočené sexuální scény nezachrání. Několik poznatků na závěr: 1) Nikdy bych nečekal, že mi u filmu plného sexu bude fyzicky špatně a to už ve chvíli, kdy to ještě dělali muži se ženami. 2) Tenhle film zničil mé dětství a zadupal do země všechny krásné vzpomínky. Za to, co tady vyvádí můj dětský hrdina Elias Koteas, by ho April O'Neilová nepochválila. (05.08.2011)