Closet Land

Tenhle film je myslím docela neznámý, což je škoda, protože se jedná o film kvalitní. Opět jsem ho objevila především kvůli Alanu Rickmanovi, a protože je to snímek, kde po celou dobu uvidíte jen dva herce (jedním z nich je samozřejmě Rickman), Alana si užijete dosytosti. Všem fanouškům tedy vřele doporučuji. Předem jsem tak úplně netušila, co se na mě chystá, takže pro mě film byl příjemným překvapením. Teda vlastně nepříjemným, neboť je to thriller, psychologické drama jak má být. Napětí, emoce, úžasně budovaná klaustrofobní atmosféra, sadistický Rickman, náznaky, nedovětky, nejasnosti, více možností výkladu. No a samozřejmě tam je ta rovina s poselstvím, je to mimo jiné politická alegorie, až si říkáte, že 1984 hadra. A přitom rovina osobní, kdy se hlavní hrdinka vyrovnává s traumatem z dětství, je možná ještě silnější. Nevím, jestli byl Closet Land někdy zpracován na divadle, ale ten film si o to úplně říká. Kdybych byla dramaturg, šla bych do toho hned. (04.04.2012)

Komorní snímeček, jehož rozpočet (bez honorářů štábu) byste dali dohromady z peněz z letní brigády. Jedna místnost, dva herci, tři animované vsuvky. Rickman si roli O´Briana užil do mrtě a je rozhodně hlavním tahounem filmu. Madeleine Stowe se mi zezačátku zdála trochu dřevěná, což je samozřejmě odůvodněno později a nezbývá než dodat, že kromě toho, že je krásná, opravdu umí... Autorské uchopení tohoto - z mého pohledu úchvatného - tématu mě však z nějakého důvodu nechávalo převážně klidným. Necítil jsem hlouběji ani s jednou postavou, příliš se mi nelíbila vyšponovaná teatrálnost (čišící i ze samotné výslechové místnosti) a z celého filmu jsem si neodnesl nic nového... Každopádně mu možná ještě dám jednu šanci... 60% (05.06.2014)

Muž. Žena. Jedna uzavřená místnost a v ní stůl a dvě židle - to jsou prakticky jediné "rekvizity", které v tomto minimalistickém snimku uvidíte. Přitom je výbornou ukázkou, co lze (v pozitivním slova smyslu) z takového filmu vytěžit. Nápad je přinejmenším zajímavý, herci výteční, prostředí má správnou klaustrofobní atmosféru (připomněl mi naše Ucho) a postupný vývoj "vztahu" a gradace napětí je dechberoucí. Vadilo mi pouze trochu neobratné kličkování mezi osobní a politickou rovinou (viz dovětek na konci). (19.10.2007)

Intenzivní zážitek. Madeleine Stowe je spisovatelka, v jejíž poslední (ještě nevydané) knížce pro děti "státní bezpečnost" objevila politický podtext, ve skutečnosti se ale psaním snaží vyrovnat s traumatem z dětství (to není spoiler, divákovi to dojde skoro hned). Fyzické a psychické týrání je v tomhle případě o to působivější, že jeho obětí je nervově labilní žena. Alan Rickman je vyšetřovatel, který kdysi býval profesor a dobrý člověk, ale teď si tuhle prácičku vyloženě užívá. Madeleine mlátí, vyhrožuje, hraje si s ní (a jejím traumatem) a apeluje na její rozum. Přitom se jí ale ze svého úhlu pohledu vlastně snaží pomoct tím, že ji nutí k podpisu přiznání. Tenhle bad guy je ovšem neodolatelný, kdykoliv je vůči spisovatelce vyloženě dominantní. Closet Land bohužel nepůsobí příliš filmově, ale tak trochu nevyhnutelně divadelně. "Co vás nutí k téhle práci. Je to snad nějaká psychická porucha?" (02.11.2009)

Síla představivosti jako hlavní charakteristický znak nejen hlavní hrdinky, ale i celého filmu. Closet Land je totiž přesně takový, za jaký ho máte. Řada scén zůstává po celou dobu neobjasněna, řada scén nabízí ve spojení s předchozími vícero vysvětlení ("You are not one of those anti-smoking activists, are you?"), řada scén je možná podle názoru Amnesty International jasná, mně se ale do mysli neustále derou další možnosti. (Policejní stát? Podle popisu možná ano, pro mě je ale mnohem pravděpodobnější možnost jednoho osamoceného šílence, kterému o podpis nějakého papíru vlastně ani nejde.) Ale jak už jsem psala, právě v ponechání prostoru pro divákovu představivost leží obrovská síla tohoto filmu. Paranoia, schizofrenie, nevyzpytatelnost. Je hlavní vyšetřovatel pouze necita, který se snaží zvítězit nad hlavní hrdinkou tím, že si vymyslí své lidské stránky? Nebo snad byl skutečně kdysi profesorem a je pouze vedením donucen být podobně tvrdý? Nebo je to vše jen tolik známý syndrom mnoha obětí, které si vytvoří pouto ke svému vězniteli? Kdo ví. Closet Land je v mnoha ohledech podobný Orwellovu 1984 nebo snad Kafkovu Procesu, mysterií je ale opředen ještě více, protože dál než za vyšetřovací celu oko diváka nikdy nedohlédne. S podobně charismatickým spojením s vnějším světem, jaké představuje Alan Rickman (který na vrcholu kariéry dokázal měnit polohu 'sympaťák odvedle' a 'sadista' se stejnou precizností jako zabarvení hlasu), ale Closet Land není nikdy nudný. Ne Snape nebo šerif z Nottinghamu, ale právě jeden vyšetřovatel z tohoto dávno zapadlého, komorního filmu je pro mě Rickmanovou životní filmovou rolí. (18.07.2011)