Marie Antoinetta

Geniálny veľkofilm s nulovým komerčným potenciálom. Sofia Coppola po rozporuplnom prijatí filmu na festivale v Cannes na tlačovke vyhlásila, že jej cieľom nebolo natočiť historický film o francúzskej revolúcii, ale portrét teenagerov žijúcich vo Versailles. Tento popis je presný; kto nečaká nič iné nemôže byť sklamaný. Celý film je precíznou pitvou duše ženy, zavretej v zlatej klietke Versailles ako rukojemník dobrých vzťahov Rakúskej monarchie a Bourbonovského Francúzska. Režisérka ako vždy rozpráva pomaly, v náznakoch, veľký dôraz je kladený na obraz. Zámerne presne centrované zábery exteriérov pôsobia veľmi zvláštne kontrastujúc s rokokovou pompou interiérov – perfektne to vidno v centrovanom zábere, v ktorom Kirsten Dunst stojí na Versailleskom balkóne a kamera sa od nej pomaly vzďaľuje – pôsobí to veľmi depresívne a vyjadruje stratenosť hlavnej postavy. Celému filmu dominuje lyrické rozprávanie obrazom podriadené cieľu filmu : vykresliť jedinú jednu postavu, jej nálady a vnútorné boje. Film je plný režisérskych nápadov hodných pozornosti - trebárs narodenie a smrť tretieho dieťaťa zobrazené len zavesením, zvesením obrazu a zavesním iného, kde už tretí potomok chýba, či použitie toľkokrát spomínaných moderných songov, ktoré vôbec neruší alebo okaté zaradenie “čínskych tenisiek “ medzi prehliadku Mariiných rokokových topánok (možno to bude považované za chybu skriptu, ale tak okaté umiestnenie temer do centra obrazu podľa mňa nemôže byť náhoda) Oslavné ódy na Kirsten Dunst už nemá zmysel ani spievať – prerod od ustrašenej mädchen k nadržanej puberťáčke a rokokovej party girl, neskôr k matke a žene unavenej protokolom a napokon i životom zvládla vynikajúco. Len sa divím že si podobne náročné role nevyberá častejšie a zahadzuje sa v pavúčích komiksoch. Na záver už len poviem, že moje očakávania boli do bodky splnené a isté je, že do mojej TOP 5 2007 už hľadám len štyri filmy. A Sofia Coppola sa týmto filmom, pokiaľ ide o hollywoodskych režisérov, ktorým ide vo filme o viac než popkorn, dostáva na absolútny vrchol.10/10 Best of 2007 (05.02.2007)

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)

Pokládat si otázku, proč vlastně Sofia Coppola tenhle biják natočila, a hledat na ni hlubokomyslné odpovědi, je zbytečné. Režisérka po látce sáhla jednoduše proto, že jí připadala atraktivní, dobře prodejná jak producentům, tak i mezinárodnímu publiku. Jde o známý, emocemi nabitý příběh, přitom z tak vzdálené historie, že umožňuje bez sebemenších problémů aplikovat vlastní libovolné představy o povaze, chování a hodnotovém žebříčku někdejší francouzské královny. Z filmařského hlediska to průšvih není, jakkoliv je potřeba sdělit, že snímek nefunguje jako příběh popravené panovnice, ale prodává především půvaby a herecké umění Kirsten Dunst, stejně jako velkorysou výpravu, která se aspoň částečně snaží zprostředkovat nádheru a luxus královského dvora ve Versailles. Bohužel, slabina filmu spočívá ve scénáři - a nejen proto, že selhává po dramatické stránce. Marie Antoinettě absolutně chybí smysl pro vystižení dobového myšlení, což bych Sofii až tak nevyčítal, protože tohle neřeší převážná většina tzv. historických filmů. Horší je, že režisérka neumí zasadit postavu Marie Antoinetty do srozumitelného historického kontextu, je příznačné, že třetí stav a rodící se občanská společnost, které měly na osud Marie Antoinetty v posledních letech jejího života tak zásadní vliv, se redukují na les zdvižených rukou při demonstraci pod branami paláce. Sofie promarnila jedinečnou příležitost uchopit postavu Marie Antoinetty po svém, dát jí větší hloubku a i když Kirsten Dunst téměř nesleze z plátna, nějakou hlubší sondu do uvažování a vnitřního světa její postavy divák rozhodně neprožije. Samostatnou kapitolou je soundtrack, který se podle mého k dění na plátně absolutně nehodí. Tu a tam moderní hudba historizujícímu filmu sedne, tady působí výrazně rušivě. Celkový dojem: 60 %. (19.03.2017)

Když ani Sofia Coppola neví o čem vlastně vypráví, jen stěží to pozná i samotný divák. Biografie to nebyla. Ani kostýmní drama. Natož historická freska. A na osobní výpověď to mělo až příliš málo indícií. Film, který nemá co říct a který ani neví čím je. Na druhou stranu dělat na tomhle snímku jako výtvarník, tak potom bych mohl spokojeně umřít. (18.09.2008)

Sofia Coppola natočila další film. Rozvernější, kontroverznější a na první pohled skoro až drzý. Marie Antoinetta rozdělí diváky na nekritické fanoušky a nesmířlivé milovníky dějepisu a jednoduchých filmů. Marie jednoduchá není, i když se tak tváří. V tom je její největší záludnost. Pod audiovizuálně odzbrojující vrstvou se skrývají emoce největšího kalibru, okamžiky, které nechtějí rozplakat nebo drásat vaší mozkovou kůru. Chtějí jen bavit a dávat na odiv svou vlastní dekadenci, s bezstarostností, která byla vlastní hlavní hrdince filmu. Sedlo mi to a Sofiiny volby si cením jako málokterého režisérského gesta v uplynulých měsících. Marie Antoinetta je jako dort... s opulentní a "zbytečnou" polevou, s nadýchaným obsahem a spoustou zlých jazyků v pozadí, které vám budou říkat, že dorty jsou pro vás nezdravé. Nenechte si do toho kecat, jednou za čas si je dopřát můžete. A jakmile se do nich zakousnete, hned víte proč jste to udělali. Cit tentokrát vítězí nad rozumem, v cukrárně i v kině... (07.04.2007)