Sluneční stát

Kdybych totéž v bledě modrém neviděl dříve v perfektním britském "Brassed Off" s Ewanem McGregorem, uvažoval bych nejspíš i o čtvrté hvězdičce. Jednoznačně spíše vtipné než vážné, což je dobře, protože sociální sondu na tohle téma bych zrovna vidět nemusel. Najdeme tu několik bezva hlášek ("No tak to asi není on..."), ale u části z nich se mi zdálo, že už někde byly. Celkově je film sice poněkud nevyvážený, ale jedním si u mě velice šplhnul tím, že je popřením Troškova dělení filmů na "pro diváky" a "pro kritiky" u tohoto se pobaví všichni bez rozdílu. Velice slušné tři. (29.06.2005)

Sluneční stát je na první pohled výborně natočený film, příjemně překvapující bezchybným herectvím, vynalézavou kamerou, výborně zvoleným hudebním doprovodem, skvělou režií a střihem. O něco slabší je samotný scénář, ovšem mnohé v tomto směru zachraňuje lehkost, která ději odnímá závažnost a legitimuje všechny vtípky, které bychom v jiném filmu patrně už považovali za poněkud ohrané. Šulíkovi se kupodivu podařilo vrátit na scénu útvar "hořké komedie", zdánlivě už dokonale zprofanovaný režiséry typu Hřebejk a Vejdělek, přičemž "obvyklý" pocit trapnosti, přehrávání a pitvoření nahrazuje silný pocit syrového, autentického a naléhavého sdělení. V podstatě takový malý československý filmový zázrak... Celkový dojem: 75% Zajímavé komentáře: kinej, Blofeld, Radek99 (08.01.2012)

Nemám rád filmy slovenského režiséra Martina Šulíka. Posmešne som si ho prekrstil zo Šulíka na Šulína. Pretože točí samé kokotiny. Post hippiesácke čurácke kokotiny. Jediný jeho film, ktorým ma dokázal aspoň trocha zaujať bol snímok, ktorý zrežíroval v roku 2005. "Slnečný štát alebo hrdinovia robotníckej triedy" je dosť drsná sociálna dráma o štyroch kamarátoch, ktorí sa rozhodli, že budú spolu podnikať. No nedopadne to podľa ich očakávania. Je to neveselá realistická tragikomédia. *** (03.04.2018)

Možno najmenej artový Šulíkov film. Na seba takmer neupozorňuje, postavy sú dôležitejšie. Dôležitý genius loci, do Ostravy po tomto filme na dovolenku nikto nepôjde. Ošarpané pajzle, bary, herne, hnusné byty. Napriek tomu sa tu cítime s postavami- babrákmi príjemne po celú dobu. Majú svoje vážne problémy, ale majú samých seba. Stačí to? V niektorých, tých najťažších fázach života, možno aj áno. (22.05.2016)

Tvorba Martina Šulíka patří s těch porevolučních k těm zdaleka nejsympatičtějším. Od citlivého Slováka lze vycítit upřímnou snahu, on žádné umělé stereotypy nevytváří, byť se konkrétně zde nechává inspirovat tou nejtradičnější realitou prost vzruchu a vizuální představivosti. To dobré ale je, že k těm opakujícím se tragikomickým formulkám od převažující většiny umělecky bezradných fušerů přidává i dávku nezodpovězených otázek. Žádné fňuky, ale dosti tvrdé hledání podstaty. Jeho postavy navíc skutečně dýchají životem, žádný Macháčkovský typ tvorby na tělo, věřím, že Šulík odsledoval i detaily gest od reálných osob. K tomu samotnému principu kladení dotazů - Šulík rozhodně není mudrc, všechno se rozvíjí v rovině náznaků. Ani postavy si své peripetie do závěrečných titulků nemůžou zcela vyřešit, protože to prostě nejde. Život jde dál a rázný řez je jen v pohádkách. Přesto jsem měl s posledního závěru příjemný pocit spokojenosti, minimálním prostředkem v něm Šulík lidsky a věrohodně ukázal, o co v životě jde. Pro mě osobně jedna z českých špiček. (10.05.2010)