Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí

Volné rozvíjení osobité, leč okrajové linie českého filmu reprezentované zejména Slámovými Divokými včelami či třeba Najbrtovými Mistry, to je v kostce filmové zastavení Pavla Göbla na maloměstském českém nádraží. V Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí lze dohlédnout dokonce ještě trochu dál do filmové historie a spatřit civilní projev filmů Miloše Formana a dalších jemu podobných tvůrců československé nové vlny, Pavel Göbl však neumí vytěžit z nabízené látky maximum a chybí mu šmrnc oněch klasických českých filmů (je zejména škoda, že nedovedl více akcentovat osobitou poetiku českých nádraží, jejichž kouzlo je skutečně samo o sobě fenoménem a s přílivem finančních prostředků zanikne...). Přesto jde o obraz autentický, věrohodný a s nějakou výpovědní hodnotou. Je pravda, že zde postižení pocitu nudy a bezčasí coby tvůrčího záměru místy trochu připomíná skutečnou nudu, ale jakožto významový protipól akčním velkofilmům s rastrem absolutní zábavy je tento statický snímek příjemným meditačním zastavením. I taková je doba, i takhle tady žijeme, i tady jsou ještě pořád místa, kde se doslova zastavil čas...místa kolem české (ale chce se mi spíše napsat ještě pořád c&k) železnice... (01.07.2008)

Tento film se mi líbil, ale je nutné podotknout, že je v něm spousta chyb. Zaprvé mi celý film přišel moc divadelní, to dává smysl, protože je film natočený podle divadelní hry, ale já to myslím tak, že mi kvůli tomu film přišel moc umělý. Prezentace ale byla fantastická, spousta nádherných širkoých záběrů a zajímavých úhledů pohledu. Herecké výkony ale byly většinou slabé a některé konkrétní se mi vůbec nelíbily. I přes to všechno se mi ale film líbil. Tohle j druhý film od Petra Göbla, který jsmem viděl, a něco mě na něho tvorbě zaujalo. 5/10 (08.03.2023)

„Todle vokno přednosto votevřeš leda šutrem…“ jo na železnici dějou se věci. Můj automatický reflex, pokaždé když sednu do nějaké lokálky, tak se mi ta scénka vybaví:-)). A pak taky vlastní prožitek, když si strojvůdce jednovagonového vláčku za jízdy (tedy spíše taková vyhlídkovo-procházková jízda) odskočí na toaletu (všichni přeci víme, že ve stanici se nesmí) a dítko se vás zeptá: „A mami, kdo teď řídí vlak? Asi autopilot. Mami, vlaky mají taky autopiloty? Jo, tak tento asi má….“ Film, natočený podle úspěšné divadelní předlohy, popisuje letní pracovní den na středně velkém nádraží, kde se nad kávou řeší, kdo s kým spí. Je to takový pohodový čistič mozku. I těch je někdy třeba a proto 4*. (18.02.2013)

"Film se snaží zobrazit skutečné lidi, ne z prstu vycucané, papírem šustící dramatické postavy... Čoveče, skuteční lidé? Na obrazovce se šinuly obrazy z krátkého období životů lidí, kteří stojí na peróně a mezi nimi projíždějí vlaky života. Někteří z nich na lokomotivy sem-tam mávly plácačkou, někdo se snažil starat o koleje, ale to je asi tak všechno - nikdo se nesnažil nikam nastoupit a odjet o kousek dál. Což mi na tom filmu přišlo tak absurdní, až se to nakonec zdálo skoro krásné. Nejvíc to bije do očí v závěru filmu, kde postavy přijmou velice tragickou událost s takovým klidem, jako by se vlastně vůbec nic nestalo, a nakonec se vlastně vůbec nic neděje a neřeší - nalijou se čtyři panáky ferneta - a vlaky života nás míjejí dál. (05.06.2014)

Mám rád filmy s pomalým spádem a mám rád poetiku staré železnice, ale na tomhle filmu mi od začátku bylo něco prapodivného. Jestli příliš prostí lidé, kteří krom svého piva a práce nemají žádné jiné záliby až na akvárko pana přednosty a ubíjejí své životy v často neplodných diskusích či občas plodném množení každého s každým? Nebo jediná, alespoň zpočátku naznačená kladná a cílevědomá postava, která se stejně nakonec v marnosti ožere? Nebo výkony herců v dimenzích prken ochotnických spolků? Po shlédnutí filmu mě zachvátila nostalgie po precizním fungování c. k. státní dráhy. A ostatně i společnosti. (30.11.2013)