Král Lear

Král Lear je dekonstrukcí filmu, a rovněž umění, kultury i tvůrčího principu, skrze nějž lze obnovovat a opravovat realitu. Godard pojímá dekonstrukci zcela v Derridově pojetí, tedy dekonstrukcí výrazů a významů až do odhalení jejich skrytých a potlačených předpokladů, čímž vlastně modifikujeme a docelujeme naši vlastní racionalitu, rozumovost. A pro Godarda je film již delší dobou kultištěm, v němž obnovuje svět a život, a především sám sebe, vlastní nitro, základní životní princip, jenž taktéž pohání a obrozuje princip tvůrčí. Král Lear je zastoupen esencí, vnitřním rozporem, tezí a antitezí, tj. paradoxem lidského bytí. Godard závorkuje, odkazuje, uvozovkuje, magicko-náboženský rituál pro obnovu světa je příhodně zahájen z apokalyptického podhoubí lidského pokroku. Významy, k tomu analogie a odhalování skrytosti, jen tak se lze dostat k "Ereignis", čtvrtému rozměru času i prostoru, jenž představuje "axis mundi" vlastního bytí. Jen díky tomu lze obnovovat, respektive spoluutvářet obrozenou realitu vlastním tvůrčím aktem, nejsvobodnějším projevem vlastního, autentického bytí i nejzásadnější manifestací transcendence v imanenci. Godard vykonává velkolepý akt znovuzrození, vykoupení a osvobození. Z nejvýraznějších postav: Godardovo alter ego William Shakespeare Jr. V. (Peter Sellars), hlavní vykonavatel ritu profesor Pluggy (sám Godard), personifikace ctnosti Cordelia (Molly Ringwald) a personifikace moci a Cordeliin otec Don Learo (Burgess Meredith). Z dalších rolí: profesorův asistent a Learův služebník Edgar (Leos Carax), jeho milá a další profesorova asistentka (Woolf) Virginia (Julie Delpy), střihač Vetřelec (Woody Allen), ctižádostivě nadutý scénárista Norman Mailer (sám sebe) i jeho dcerka Kate Mailer (sama sebe). Král Lear je Godardovou dekonstrukcí, a ta je prováděna v l´art pour l´art, díky čemuž se v přítomnosti zvýznamňuje tvůrčí akt, obrozující svět a život, i umění. Obroda a obnova jsou základním impulsem k dění. Navíc, je to stylově nemilosrdné k americké produkci, jež chtěla všude možně a hlasitě mávat nad hlavou filmem od Godarda! Jde tak o velice pozoruhodný filmový počin! (24.08.2024)

Která z nespočtu významových rovin je ta privilegovaná, ve které může tvůrce či divák najít klíč k porozumění filmu? Pro lidi odkojené buržoazním románem 19. století a hollywoodským filmem 20. století film odhaluje hrozivé (ale spíše osvobozující) tajemství, že taková rovina neexistuje - existuje jen věčný pohyb od jedné instance ke druhé, od jednoho obrazu ke druhému, od jedné myšlenky ke druhé, bez šance na jejich splynutí, bez šance na jejich logické zřetězení. Vzájemně nesmiřitelné obrazy nacházejí rozuzlení jen v divákovi. Godard zde - i na jeho poměry skvěle - rozpouští (ostatně fiktivní) hranici mezi autorem a jeho dílem, mezi výsledným produktem a procesem jeho vzniku. Godard ohledně tohoto filmu v jednom rozhovoru prohlásil, že nejdůležitější myšlenkou filmu je idea o uchopení minulosti, přítomnosti a budoucnosti v aktu filmové montáže: a zde opět vidíme výše popsanou rozpuštěnou hranici. Vždyť toto uchopení se netýká pouze kinematografického postupu, ale i obsahu díla (středověká hra, současnost Černobylu atd.) i jeho vnitřních odkazů (umělecká díla středověku, doby Shakespearovy, současné osobnosti atd.). (12.04.2015)

Haha, jak všichni udělují dvě hvězdičky pro případ, že by v tom mumlání egopsychotického šílence bylo náhodou něco hlubokomyslného. ___ Pokud by někoho lákalo podívat se na film kvůli Woodymu Allenovi, nedělejte to. Ve filmu se objeví dohromady tak na minutu (vše během posledních pěti minut) a hraje asi někoho, kdo jakože nahrává voice-over, který samozřejmě napsal Godard ve svém nenapodobitelném stylu. V samotném filmu se ale Allenův voice-over vůbec neobjevuje. (28.03.2013)

Na toto som sa celkom tešil. A má to svoje momenty, hlavne keď je na obrazovke Molly Ringwald to má atmosféru a ten fetiš na ženskú protagonistku vzdialene snaď pripomína Godarda zo 60.tych. A párkrát som sa dokonca zasmial! Ale práve tým “humorom” a strašným množstvom rušivých prvkov (Godard je jediný, kto dokáže človeku zhnusiť aj čajky) sa to neustále samé zhadzuje. Najviac to vystihuje scéna, kde má Godard vo vlasoch hromadu drátov, šnúru od telefónu a ktovieáký bordel, a príde za ním Shakespeare, sadne si k nemu, chvíľu počúva jeho monológ (?), až sa ho spýta “Kam tým mierite, profesore?” Načo sa Godard nadvihne a prdne naňho. Následne pribehne mladučká Julie Delpy, aby vysvetlila, že keď profesor prdí, trasú sa hory. Ps: Pre Honajz2: Čisto teoreticky natočil tých sci-fi viac (minimálne ešte Numero Deux). (08.04.2021)

Jaký to má smysl pouštět si neustále Godardovy filmy a nadávat na něj. Jaký to má smysl trpět u Wagnera pod plakátem Take That, jaký to má smysl...? Viděl jsem starou knihu plnou neznámých písmen, neuměl jsem číst a není to totéž co předčasná ejakulace, spíš se jeden pokouší marně promočit skrz Berlínskou zeď a tvrdí, že beton je trapný. A ve výsledku má jen pravdu Godard, že umění je mrkev. (01.10.2014)