Ostrov v ohni

Režisér Gillo Pontecorvo je podepsaný mimo jiné pod dokumentárně pojatým válečným dramatem Bitva o Alžír a patřil k levicově orientovaným filmařům své generace. Ani v tomto případě v sobě politické angažmá nezapře. Ostrov v ohni nemá smysl považovat za klasickou dobrodružnou podívanou v kulisách exotického karibského ostrova. Pontecorvo natočil politické drama, kde se na příběhu podivného spojenectví a pozdějšího konfliktu britského emisara Williama Walkera a vůdce domorodé vzpoury José Dolorese vyrovnává s v 60. letech 20. století v kruzích euroamerické intelektuální levice hodně přetřásaným tématem - neokolonialismem. Po 2. světové válce se evropské koloniální říše rychle rozpadly, někdejší centra moci se ale pokoušela udržet svůj vliv aspoň nepřímo podporou vstřícných místních pohlavárů, korupcí a nátlakem. Na ostrov Queimada ovládaném Portugalci přijíždí britský agent Walker s cílem vyhnat za pomoci místních obvyvatel koloniální pány a umožnit proniknutí britského kapitálu do oblasti. Vytipuje si vhodného vůdce lidové vzpoury a vyprovokuje místní elity k vyhlášení samostatnosti. Jenže ani zrušení otroctví neznamená zlepšení životních podmínek prostých obyvatel a jednou zažehnutý duch vzpoury ve společnosti hoří dál. Postava Williama Walkera je skvěle napsaná, nejednoznačná, komplikovaná a ve svých činech a cílech rozporuplná. Walker je skvělý pozorovatel, analytik a organizátor, navíc nebezpečný manipulátor a cynický pragmatik, který slouží tomu, kdo ho platí. Ale zároveň i člověk, který chápe těžký úděl lidí "tam dole" a kterému vůbec není proti mysli jejich postavení zlepšit. Třeba i tím, že se ve vhodném okamžiku poněkud přitlačí vládnoucí vrstva ke zdi. Jeho protějšek Dolores naopak dokonale odpovídá schematickým představám o rozhodném a nekopromisním revolučním vůdci tak, jak si jej představovali příznivci Fidela Castra a kubánské revoluce. V konfrontaci těchto dvou charakterů stojí Gillo Pontecorvo předvídatelně pevně při lidovém vůdci. Je mi líto, ale praktická zkušenost plynoucí ze studia dějin hovoří jednoznačně ve prospěch oportunistů typu Walkera. Uspějí reformátoři, nikoliv spasitelé. Ti umí bořit, ale roli vyjednavačů, tvůrců a garantů nezvládají, až příliš často končí jako samolibí autoritáři typu Mugabeho nebo zoufalí ztroskotanci schopní s sebou stáhnout i své okolí. Co si právem zaslouží pozornost, je výkon Marlona Branda v roli Williama Walkera, která patří k těm nejzajímavějším v jeho dlouhé a rozsáhlé kariéře. Celkový dojem: 65 %. (21.09.2017)

Pravdivé, hluboké a přitom poutavé drama, kterému vévodí Marlon Brando. Myšlenkově a filozoficky poměrně složitý příběh sporu civilizací, střetů ideálů a pragmatismu, nevyhnutelnosti boje i při zachování přátelství, nekonečném trápení chytrých s hlupáky. I dnes skvělý film, a odečtu-li čtyřicte let, musím dát 100%. (13.06.2010)

Walker prichádza, vidí a víťazí. I keď hodnota jeho víťazstva je veľmi otázna. Veľmi sugestívne a bez prikrášlení nakrútený Pontecorvov film, kde si dal Brando na stvárnení svojej úlohy obzvlášť záležať. Sledovať udalosti dávnych časov z dnešného uhla pohľadu nie je jednoduché. Z filmu cítiť, že na Antilách v 19. storočí a kdekoľvek inde na svete bol pojem ako rasizmus absolútne mimo, človekom bol skrátka iba beloch a ak si to mysleli ako Portugalci, tak Angličania a aj iné národy, tak nie je úplne jednoduché súdiť aj takého slizkého Walkera, ako predstaviteľa celej mašinérie. Vlastne ak dnes vidíme, že sa metódy nezmenili aj napriek tomu, že ľudí nedelíme nad nadľudí a podľudí, tak je súčasná situácia ešte smutnejšia. (21.04.2017)

"Pokud svobodu jen tak dostanete, není to svoboda. Svoboda je totiž něco, co si musíte vzít sám." Nemám žaludek rozpoutat revoluci kdekoli na světě, slíznout její plody a následně ji zkusit porazit. Sir Walker na to žaludek má a to je dobře. Jeho cynismus a pragmatismus je totiž dokonalej, i když trošku hnusnej. Jeho ekonomickej pohled na volbu mezi manželkou a prostitutkou je geniální, ale pro mne přišla dobrá rada příliš pozdě. A jelikož jsem ve škole chyběl na hodinách rasismu, tak mne zaujal názor, že cokoli řekne bílej člověk, je pravda. Dobře to měli anglický a portugalský kluci na těch plantážích zařízený. Jen mě mrzí, že kvůli tomu teď musíme koukat na klečící fotbalisty. (11.11.2021)

Vzpomínky na filmový klub vol.2 aneb můj tatínek považoval děti za chytřejší dospělé a dětské filmy nebo knihy zásadně neuznával, takže jsem s ním tuhle spálenou revoluci absolvovala v deseti letech a matně si vzpomínám, že se mi jakýsi zděšený spoludivák během Walkerovy přednášky o rozdílech v nákladech na bílou manželku a domorodou kurtizánu pokoušel zacpat uši. Znovu jsem si zopakovala Ostrov v ohni s odstupem nějaké té dekády a přidávám čtyři důvody pro čtyři hvězdičky. Za prvé podvratný kousanec do paty postkolonialismu, po kterém zhořkne i čaj oslazený třemi vrchovatými lžičkami a potvrdí starou pravdu, že máte-li problémy, uspořádejte revoluci – protože dostanete příležitost zjistit, že jste předtím vlastně žádné problémy neměli. Za druhé ukázková práce s neherci, od které by se i Forman mohl něco přiučit. Za třetí nejednoznačná role britského aristokrata, co s rozmyslem vymkne dobu s kloubů, aby byl následně povolán k nasazení dlahy. Za čtvrté miláček Marlon, odhodlaný bojovník za lidská práva předtím, než to bylo cool, při jedné z posledních příležitostí, kdy k mu ke scénářem předepsané projížďce na ostrově stačil kůň a United Artist za tímto účelem nemuselo InGenu zadávat zakázku na výrobu mastodonta... (18.12.2020)