Nepohodlný

Miluju Město bohů, takže na tenhle film jsem byl hodně zvědavý. Meirelles vyměnil kontinent, ale režijní styl nezměnil. Kamera a střih jsou opět na nejvyšší úrovni. Film není tolik vizuálně působivý jako Město bohů. Herecké výkony jsou úžasné. To samé se dá říct o příběhu s dojemným vyvrcholením. (08.10.2006)

Neskutečně protřele natočený thriller, který pod svou základní slupku konspiračního spiknutí inteligentně narouboval nekompromisní obžalobu velkých farmaceutických společností, které na nemocemi sužované Africe vydělávají miliony. Režiséru Meirellesovi se podařilo tuto optiku sociálního tématu zaostřit do takové podoby, aby si i ten nejméně obeznámený divák připadal, že právě rozetnul Gordický uzel a zpravodajský pracovník nemusel i při (neodvratném) zjednodušení celé spletité machinace dostat infarktový záchvat. Dokonale vyvážená směs působivého obsahu, s přehledem zvládnuté formy (autentická ruční kamera) a jako bonus vynikající herecký tandem Fiennes a Weisz. Po Hotelu Rwanda přišla vyspělému světu další nelichotivá pohlednice s podpisem „Afrika“. (05.01.2007)

Film, který kdyby se vzdal té trochu laciné love story (hra na to, jestli je Tessa manželovi nevěrná nebo ne je hooodně laciná), tak bude jednou z nejsilnějších výpovědích o vztahu Afriky a Západu. Záběry na vyhublé africké dětičky by sice mohl být klišé, ale zatraceně působí. Mimochodem, od Rachel Weisz nečekejte zase tak brilantní výkon, její herectví mi stále připomíná její začátky v Mumii. (28.03.2006)

Na knihy Johna Le Carrého si dost potrpím a od dob Krejčího z Panamy ho řadím mezi top10 svých nejoblíbenějších spisovatelů. Jeho styl je výjimečný v tom, že se nic neděje a zároveň se toho děje strašně moc, stejně jako jakousi paralelou mezi realitou a fikcí a závěrečným nepříliš šťastným koncem. Jakožto bývalý příslušník tajné služby a americké vlády, Le Carré ví až moc dobře, jak to funguje v jejím zákulisí a dnes patří mezi největší kritiky imperialistické politiky silných států vedoucích k utlačování těch slabých (skutečně doporučuju jeho knihu Absolutní přátelé). Na tohle se člověk musí připravit, protože tohle v závěru i dostane. Jeho filmy neodsýpají rychle, nemají vybičovaný děj, spíš vám ukážou krátké záblesky životů několika lidí, kterým politika nakonec rozvrátí životy. A přesně takového mám Johna Le Carrého i ráda. (10.06.2006)

Smrtelně závažné téma, váha viny na ramenou na zisk orientované hrstky bezohledných (ne)lidí. Film sám o sobě, ač trefuje do černého, se táhne snaží se skrze emoce získat empatii k hlavnímu hrdinovi, nicméně takto příliš vláčné a natažené v naší zrychlené době (třebaže bohužel) nezaujme tak, jak by nejspíš mělo. Prostředí zkorumpované Afriky od horních pater sedících na židli nejnižší a nemocné vrstvy lidí... (09.09.2016)