Casablanca

Málokterému filmu sluší označení "legenda" tak jako Casablance. Čert vem, že je to limonáda plná patosu, že Humphrey Bogart ve své drsnosti možná balancuje na hranici únostnosti, že i díky roku vzniku může působit naivně... Já v Casablance vždycky viděl, vidím a doufám, že také za dalších pár let uvidím hlavně silný příběh, který si v závěru dovolil postavit obyčejné přátelství na stejnou úroveň jako lásku (nebo ještě výš?), čímž si mě prostě a jednoduše získal. (26.08.2014)

úvod: Proč mám ráda Casablancu? Proč se na ni dívají generace diváků i kritiků po celém světě? Pro toho, kdo ji zná a má ji rád, je každá věta v tomhle filmu citát. Film získává na půvabu a zajímavosti s každou další recepcí, která ovšem neprobíhá jen sledováním filmu samého, ale i všech dalších filmů, které na něj odkazují nebo se k němu vztahují jinak. Casablanca nefunguje jako strhující příběh s dobře vybudovanou kompaktní atmosférou. Ovšem takových se v Hoolywoodu řemeslně natočí každý rok, že s nimi můžet jít.. Casablanca funguje jen až ji začnete vnímat po částech. Scénu za scénou vychutnáváte jako geniální. O každé scéně při každém dalším sledování víte mnohem víc: Co kdo řekl? Co měl kdo na sobě? Jak se při které větě zatvářil? Jaká hudba při tom zněla? Jemné a nepřeberně definovatelné odstíny významu. - Casablanca, jak již bylo mnohokrát řečeno není totéž, co dobře natočený film. Tím méně tkví její kouzlo v jakési umělecké hodnotě. Casablanca, to je zázrak nahodilosti a kouzlo okamžiku. Nemohla vzniknout žádnou vědomou snahou a její kouzlo nemůže být nikdy vědomě napodobeno. - scéna: Hudba zní: "Jak plyne čas.." Ilsa sedí u stolu a v tom přichází Rick:" Neříkal jsem ti snad, že nemáš tohle hrát." Pak ji uvidí a vše má náhle jiný smysl. Jen na pár sekund znehybní a pak začne velká hra - mezi nimi třemi a všemi ostaními stranami ... "Již toho mám dost", říká francouzský důstojník (zastupitel vichistické Francie) a Rickův "trochupřítel" v závěru a odhodí při tom láhev s nápisem "Vichy" do koše ... Teprve teď, když starý příběh skončil, může začít opravdové přátelství... - doporučená literatura: Psát o tomhle filmu je skoro nesmyslné. Mnozí to udělali dřív a mnohem líp. Nejlíp snad Umberto Eco v článku "Casablanca jako kult" (Cinepur č.9, str 61-64). A ještě vás odkážu na Hobermanův článek publikovaný v prvním Fantomfilmu, který se zabývá Casablankou alespoň z trochu podobného úhlu pohledu. - Pokud chtete pochopit Casablancu ... zkuste si ji představit jako americkou (vlastně světovou) obdobu Kristiána ("Zavřete oči ... ") ..... nebo Pyšné princezny ("Našli naši rádcové...") ..... nebo .... ne, ne .. není žádné srovnání .... jen Casablanca si sáhla na vrchol... kam by ostatní jen chtěli. (15.06.2005)

Film zavánějící sentimentem stejně jako jeho samotný název. Casablanca-- vstupní brána do ráje a vstříc lepším zítřkům, pryč od hrůz války a smrtících nacistických chapadel. Casablanca-- Bogart a Bergmanová, jejichž cesty se dříve oddělily, ale osudová přitažlivost a koloběh událostí kolem nich opět stahují smyčku. Casablanca-- happy end stejně nevyhnutelný jako osud Adolfa Hitlera po vylodění v Normandii. Casablanca-- jsem v její moci, obdivuji herecké schopnosti uhrančivého Bogarta a krásu Ingrid Bergman, hltám každý precizní dialog a pojem filmová klasika na mě doráží doslova z každého záběru a střihu. Snímek končí a já hodnotím čtyřmi * - ovšem ne proto, že bych v tom viděl nějaký kult, oslnivou myšlenku nebo tvůrčí převrat, ale prostě z toho důvodu, že se mi na film moc příjemně koukalo, že sentiment neposkvrnil výslednou kvalitu a že Casablanca je..... no zkrátka very spešl místo:-) 80% (25.08.2013)

Čekal jsem úžasné filmové dílo, ze kterého nebudu moci spustit zrak a to jsem také dostal. Kdyby se jednalo pouze o "obyčejný romantický příběh...", což je zřejmě jediný zásadní postřeh, který si z Casablancy odnesl můj blízký známý Styxos (nic proti tomu!), pochybuji, že by mohla ve filmové historii zastávat tak výsadní postavení, těžko by jí věnovali erudované články psavci jako Umberto Eco a těžko by se proslavila svou hravou nevyhraněností v žánrovém škatulkování. Casablanca je dílo geniální. Dílo, na kterém bylo lze možno opěvovat téměř vše. Stylisticky čistou režii, krásnou a pečlivě rámovanou černobílou fotografii, herecké výkony, hudbu a zvláště svůdnou mnohovýznamnost, která se skrývá nejen za břitkými replikami, ale v každé jednotlivé scéně, v každém obrazu, gestu a prchavém dojmu. Osudový film s (ne)přehlédnutelnými přednostmi na (ne)přehlédnutelných místech. (09.02.2009)

Vadilo mi to naivní politické pozadí a nefunkční chemie ústředního dua. Ač Bergmanovou mám dost rád tak zde vůbec nepůsobí přesvědčivě a uvěřit Rickovi s Elsou, že jsou spojeni osudovou nesmrtelnou láskou snad ani nejde. Holt Bogart v mých očích vždy patřil, patří a patřit bude k Bacallové či Grahamové. Kvalitní, ale v rámci "bogartovek" přeci jen spíše standardní. (21.01.2005)