Velký Gatsby

Zpracování románové předlohy Francise Scotta Fitzgeralda snad nemohlo být zdařilejší. Pomalu plynoucí čas v předválečném životě znuděné smetánky je i do filmové řeči převeden do podoby pomalu plynoucího rytmu filmu. Čas jakoby nebyl. Teprve skutečné tragédie zahýbou i s časem - pro pumpaře končí život smrtí jeho manželky, bere spravedlnost do svých rukou a jde zabíjet. Jen pro Daisy a jejího manžela stojí čas na stále stejném místě. To, co je v tomto filmu pozoruhodné - samozřejmě kromě hvězdného obsazení - je vizuální řeč motivů. Především očí coby leitmotivu. Několikrát projedou všichni kolem reklamní tabule, na níž jsou dvě velikánské oči. Oči dohlíží na celé dění svrchu, podobně jako oko boží. Několikrát použije kameraman zajímavé detailní záběry - lampa v domě pumpařově přechází pomalým pohybem kamery v jeho (pumpařův) pohled. Detailní přiblížení na přední reflektory automobilu - tak podobné očím. Rozbité “oko” po nehodě, při které umřela pumpařova žena. A jsou to právě oči, které zradí pumpaře a vedou ho za domnělým vrahem jeho ženy. Při psaní tohoto komentáře si uvědomuji, jak je vlastně na první pohled nenápadná, uťáplá postava pumpaře důležitá. Právě na něm je vidět, jak velkou tragédii mohou způsobit zdánlivě banalní “přehmaty” mocných. Stává se nositelem děje. Gatsby je naproti tomu obrazem veleúspěšné kariéry, po celou dobu se snažíme prostřednictvím vypravěče proniknout jeho tajemství. Manželé Carrawayovi obrazem neměnnosti a jakési předurčenosti, plynoucí z vyššího společenského postavení. (23.05.2011)

Viděla jsem film a velmi se mi líbil. Zaváhala jsem ale s hodnocením, protože jsem si přečetla, že snímek jen kulhá za literární předlohou. Tak jsem přečetla novelu a musím si stát za svým. Za řádky jsem stále viděla filmové postavy, bez nichž by mi ty literární těžko připadaly životné. To, co mému chápání zcela uniká na stránkách knihy, to okouzlení penězi, mi je mnohem bližší z filmu. Scénu, kdy Daisy pláče přemožena krásou pánských košil, bych si bez podání Mii Farrow vážně nedokázala představit. (28.05.2009)

VELICE retro. Snímek je vystavěný na pomalém, melancholickém stylu vyprávění o zdánlivě bezstarostném, povrchním životě v hojnosti protkaném nekonečnou šňůrou večírků. Přiopilí zasněnými, podmanivými záběry kamery postupně zjišťujete, co všechno je zamilovaný chlap schopný udělat pro jednu krásnou, rozmarnou bytost … Až vás závěrečné titulky nekompromisně vrátí do reality, možná si s lehkou kocovinou a s neurčitým smutkem v duši odpovíte na otázku, jestli ta dotyčná za to stála. (15.09.2010)

Francis Ford adaptoval Francisa Scotta prekvapivo bez akejkoľvek invencie, ale priam šokujúco aj bez remeselnej úrovne. Možno keby to režíroval, dosiahne tam to vnútorné napätie KMOTRA, ale inak to pôsobí, že sa do toho filmu vôbec nikomu nechcelo. Katastrofálne strnulé zobrazenie divokej jazzovej doby, nehorázne mdlé predstavenie veľkých vášní... a hlavní predstavitelia totálne mimo. Robert Redford je väčšinu času toporný a Mia Farrow nie je ani herečka, ani pekná. Prúser. (12.10.2021)

Tento komentář je společný pro všechny tři existující filmové verze, dopustím se v něm jejich srovnání a může se tak spolu s hodnocením ještě několikrát měnit. Verze 1949: Mělo to být velké, ale není. Škoda exteriérů, které příliš smrdí ateliérem. Gatsbyho minulost je tu flashbackově zobrazena ve stylu gangsterky, postava vypravěče Nicka se s Gatsbym pere o divákovu pozornost a tříští sympatie, o které scénáristům, ořezávajícím slavnou literární předlohu k obrazu svému, zjevně dost šlo (důkazem je poslední záběr na Gatsbyho ruce, pomalu sklouzávající do bazénu, a tady se zase nabízí paralela s DiCapriovým Jackem z Titaniku :-). Poválečný Gatsby není zklamáním, ale ani výhrou. Verze 1974: Téměř hodina stopáže k dobru proti poválečné verzi je znát, z knížky se tak do filmové adaptace dostalo víc, a ruku na srdce, i fakt, že představitelé hlavních postav jsou známí (přinejmenším Redford a Farrow), hraje ve prospěch Claytonovy režie. Samotný Gatsby (Redford) se ve filmu objeví mnohem později než Alan Ladd v roce 1949. Na druhou stranu, téměř dvě a půl hodiny udržet pozornost prakticky nejde, tempo vyprávění proto kolísá, je tu příliš mnoho zpocených čel. Překvapivý prostor dostává Karen Black v roli nevěrnice Myrtle Wilsonové, výtečný je Bruce Dern, moc pěkná Lois Chiles. Verze 2013: Ne ne, spektákl už byl definován Moulin Rougem a je krajně nevhodné se k němu vracet. Umělejší je snad už jenom domeček pro Barbie od Mattela. Více v mojí externí recenzi pro kult na konci května. (12.05.2013)