Ve službách papeže

Započít film jako sérii záběrů na sochařská díla vzešlá z rukou Michelangelových, doprovodit je zasvěceným, dokumentárním komentářem... Proč ne... Ale k čemu to slouží? Sám mám pocit (a nemohu ho dokázat :( ), že k implantaci toho správného diváckého očekávaní. Zdůrazněním fakt, že M byl především sochař a malovat nechtěl, nás film tlačí k touze odhalit, co jej nakonec přimělo. K touze spatřit, jak jej práce nakonec "chytne". Předtravuje pro diváka prostředí, které snad by mu mohlo udělat těžko v konzumním žaludku. Věnuje mu záchytné body, pocit, že on tématu rozumí, ač je mu rozumněno za něj. Ale vem to nešť, sochy jsou krásné, jejich záběry střídmé, komentář pravdivý. Reedovi zřejmě o pravdivost šlo. Film příjemně zaujme spoustou detailů ve výzbroji vojáků, průběhu bitev, malířského náčiní, vzhledu postav (obsazení herců), architektury, interiérů, malířských technik... Věrohodnost zřetelného připadá mi značná, mé oko však není tak zkušené a má znalost dobových reálií dostatečná. A přece nemám pocit, že mi před očima ožívá Michelangelův svět. Mohou za to postavy a dialogy, které spolu vedou. Dialog se snad vždy skládá s ohledem na dvě věci: aby postavy mluvily v souladu s tím, co nám chce říci autor (či co s námi chce udělat) a aby mluvily v souladu s tím, jak by mluvily samy za sebe, podle svých tužeb a možností. V tomto Reedově filmu cítím převládnutí autora nad svým stvořením. Vzdělávání nám věnuje hodnotící glosy, snaha bavit slovní přestřelky a stěry hodné detektývů staré školy a uhlazených grázlů, obojí pak dětinské špehování Michelangelovy práce papežem s typicky infantilní otázkou: "A kdy už to bude"? neomylně následovanou odseknutím naštvaného dospěláka: "Až to bude!" Jen závěrečný rozhovor papeže s M o celém díle a stvoření vnímám značně pozitivně, ač i na něj bych mohl uplatnit svůj zlý metr. Existuje i druhý důvod, proč mi Řím oné doby nepřipadá věrný - sociální téma. Sociální téma o střetu moci s pracujícím. Ti druzí věrně drží spolu proti prvním. Jsou hrdí a vznešení. I prostitutka se vysmívá vojákům, neb je víc než oni. Ti první zase nechápou problémy druhých. Neuznávají je. Neříkám, že doba s sebou tento problém nenesla, divil bych se však, kdyby jej tak palčivě vnímala a narozdíl od toho se tak málo zabývala bohem, jak se film zabývá. Minimálně zasahuje láska mezi mužem a ženou. Je to vlastně až legrační. Zdá se, že jakási příručka HW říká, že mezi mužem a ženou se ve filmu něco musí dít. Žena se tu jakoby objevuje jen proto, aby vysvětlila, proč nebude mít ve filmu žena významnější úlohu. Tedy... Není tu milostné vzplanutí, není tu mnoho nábožesnství, i to sociální téma je spíše okrajové... Film vypráví především o tvorbě výzdoby Sixtinské kaple. Jak a proč začala, jak a proč probíhala, jak skončila. Kterak ji zformoval nejen Michelangelův tvořivý génius, ale i papežova neústupnost, tvrdohlavost, lišáctví a nakonec i vkus. Konečně, elektřina vzniká v ebonitové tyči (M), jen je-li třena liščím ohonem (p). I přes dílčí, byť dlouze rozepsané výhrady si v tomto ohledu film vedl dobře. Snad jen si mol odpustit největší klišé "malířských" filmů, umělce ztvárňujícího to, co zahlédl v přírodě, viděl v hospodě, potkal na ulici a co ho osvítilo ve snu. Byť k tvorbě ten málem mystický okamžik náhlého osvícení, kterému říkáme inspirace, dozajista patří, jde v mnoha případech určitě i o intelektuální proces, nejen manický záchvat kreativity. Kéž by mi toto nějaký film dokázal zprostředkovat. Ve službách papeže se tomu jen trochu přibližuje v již zmíněném závěrečném dialogu obou hlavních protagonistů. Jen přibližuje. Silné ***. (31.05.2010) (méně) (více)

Primární otázka je u každého filmu pokaždé stejná: o čem film je a jakým způsobem toho dosahuje, jinak řečeno obsah a forma. Mohlo by se zdát, že na tom není nic extra složitého, jenže desítky různých interpretací, které se vytvářejí kolem některých filmů, a debat, co tím chtěl autor říci, ukazují, že zjistit, o čem vlastně přesně film je, není úplně snadné. Totéž se týká formy, poněvadž každý film v sobě kombinuje kostýmy, architekturu, hudbu, divadlo či výtvarné umění, a vypíchnout z toho všeho ten nejklíčovější prvek, který má vyšší váhu než ostatní (nějaký hlavní formální princip), rovněž není dvakrát snadné. Na obě stěžejní otázky nicméně existuje až překvapivě snadná odpověď: obsah nám odhaluje název filmu, zatímco formální dominanty různé ceny, které film získá, ale i neproměněné nominace. ____ (i) Konkrétně tady u tohohle filmu máme pět oscarových nominací, které nám dávají vskutku přesnou odpověď na to, kde tkví jeho nejsilnější formální stránky: dekorace, kamera, kostýmy, hudba a zvuk. Víc vědět netřeba. Ne že by bylo jakékoliv další nebo zpřesňující pátrání zcela kontraproduktivní, nicméně není od věci i přes zákulisní lobby a subjektivitu každého soudu akademikům někdy i věřit. ____ (ii) Co se týče obsahu filmů, na nějž dává odpověď jejich název: o čem je T2? O soudném dni. Hory mají oči? O horách, které mají oči, respektive nevyzpytatelnosti přírody. Tarkovského Nostalgie? O nostalgii. Americký gangster? O americkém gangsterovi (sám tento název je velmi uvědomělý). Nejlépe tuto skutečnost vystihuje přísloví pod svícnem největší tma: někteří lidé se zaobírají hledáním významu filmu desítky hodiny a přitom ho mají neustále před nosem přímo v jeho názvu. V tom mimochodem spočívá velká, ale nakonec typická ironie bratří Coenů, jelikož Big Lebowski není jménem hlavního hrdiny Jeffa Bridgese, ale jeho „ctihodného“ jmenovce. Big Lebowski je vystavěn na stejném principu jako většina dosavadních filmů bratří Coenů, principu neustálého napětí mezi zdáním a skutečností. Jinými slovy nic není, jak se zdá: Jeff Lebowski je jiný Jeff Lebowski, jeho židovsky přítel Walter Sobchaky (John Goodman) je vlastně polský katolík, filantropický milionář není ani filantrop, ani milionář, jeho unesená žena nebyla unesena a není milovaná, v kufříku s výkupným není výkupné a tak dále. Ale zpět k filmu Ve službách papeže. Ten sice možná mazaným způsobem prohazuje role obou postav, jelikož vypráví o sochaři, který maloval, a válečníkovi, který byl papežem, nicméně jeho stěžejní pointa je opět skrytá v názvu, nikoliv však v názvu českém, nýbrž původním: The Agony and the Ecstasy. Tento název ve spojitosti s hlavní postavou filmu, kterou je nepochybně Michelangelo (papež není než mecenášem), nám dokonce na postavě geniálního Michelangela dává odpověď na jednu z největších otázek dějin lidstva: co je to umění? Definice umění údajně neexistuje, je to jedna z těch velkých záhad, kterou zatím nikdo nerozlouskl. Až doteď. Umění = práce + krása, jinak řečeno agonie (utrpení a námaha) + extáze (vytržení člověka z průměru, potažmo talent schopný tuto krásu vytvořit). Nesmírně nadaný Michelangelo, který se roky lopotil na lešení s výzdobou Sixtinské kaple, velice přesně ukazuje, že každé velké umělecké dílo vzniká ze součtu práce a talentu. Einstein to řekl jednoznačně: 99% je píle, 1% talent, jedno bez druhého však nefunguje. Umění bez estetiky připomíná vůli bez talentu a uměním nikdy není, naopak umění bez práce má blízko k dnešním postmoderním rychlokvaškám, kdy někdo skočí ze střechy, rozplácne se na plachtě a tu vystaví v galerii, nebo během minuty naplácá barvy na zeď, což ale rovněž není uměním. Tento vzorec umění = práce + krása dokáže také zodpovědět některé známé otázky, jestli je komiks uměním (ano), proč můžeme prohlásit válečnou loď za umělecké dílo (spájí-li se v ní při stavbě práce s talentem lidí schopných té lodi vtisknout krásu, proč ne), a rovněž otázku, která je už dnes jasná, ale vždy tomu tak nebylo: je film uměním? Jistě, protože natočení jednoho filmu zabere včetně příprav a postprodukce měsíce a podílí se na něm desítky talentovaných lidí. Dokonce je odsud zřejmé, proč není film ohrožován různými mediálními fasádami, videomappingem, instalacemi v galeriích, videoartem nebo greenawayovskými výtvarnými stylizacemi a proč film není jen jednou z mnoha dílčích jednotek na obrovské mapě vizuální kultury, jak si někteří lidé, prorokující filmu dokonce zánik, dnes myslí – film možná nevyžaduje o mnoho víc talentu než tyto jeho konkurenti, ale o tolik víc práce, úsilí a času, že možná není nejdůležitější uměním, jak říkával Lenin, ale určitě nejumělečtějším. (19.12.2011) (méně) (více)