Novyj Vavilon
The New Babylon
Kamera:
Andrey MoskvinHudba:
Dmitrij ŠostakovičObsahy(1)
Na začátku průmyslové revoluce byla Pařížská komuna založena v roce 1871 proti bohatým a mocným a násilně potlačována armádou, která zůstala věrná umírněné formě republikánství. Jak by mohl pokračovat milostný příběh mezi mladou prodavačkou Luisou a vojákem, který není schopen se rozhodnout, zda je pro nebo proti radikální vlně. K nalezení odpovědi byly zapotřebí dva měsíce – v krvi a slzách a za deště, který smývá všechny minulé vzpomínky. Každý den se otevře obchod New Babylon s věcmi pro buržoazní dívky. (Zetwenka)
(více)Recenze (21)
Nový Babylon je v pořadí druhým němým filmem z roku 1929, který jsem měl možnost zhlédnout. Tím prvním byl Muž s kinoaparátem z režisérské „dílny“ Dziga Vertova. Nový Babylón, jehož režie se ujali pánové Trauberg a Kozincev je recepčně složitějším snímkem, který si vyžádá větší míry Vaší pozornosti. V osobním případě, i přes drobnou anotaci a přečtení některých kritik mi dějová souvislost neustále unikala. To s čím se tedy řada lidí paradoxně nemohla ztotožnit v případě filmu Muž s kinoaparátem, tedy v podstatě s absencí děje, jsem se v případě tohoto filmu, osobně vyrovnával mnohem obtížněji. Několikrát jsem se během filmu musel obrátit ke svým poznámkám a opět si ujasnit základní charaktery postav, teprve při následné kavárenské debatě mi byl znám hrubý rámec děje a posléze, v konfrontaci mých skrovných znalostí historie, i avizovaná agitační funkce. To co se z mé strany nepodařilo docenit v případě režisérské páce, kompenzuje jisté porozumění práci Šostakoviče, který napsal samostatnou hudbu k filmu. Šostakovič se oprostil od zažitého úzu, a co nejméně podřídil hudební projev očekávané ilustrační funkci každého ze snímků. V řadě případů naopak využívá kontrastního vedení melodie a význam snímku hledá z perspektivy jeho dějové důležitosti, v rámci celého filmu. V tom spočinul hlavní přínos Nového Babylónu v prismatu filmové hudby a Šostakovič si toho byl dobře vědom. Ve filmu se setkáváme také s náznaky klasických děl a s prací motivů revolučních písní, jako byly Carmagnola, Ça ira ale i s leitmotivem vládních vojsk, Marseillaisou, čímž Šostakovič propůjčil filmové hudbě Nového Babylónu, i sémantického významu. Celkově bych zde nerad nějakým způsobem zpochybnil režisérskou práci pánů Trauberga a Kozinceva. Jenom mne pravděpodobně, pro vlastní nepřipravenost nezaujala takovým způsobem, abych byl schopný se k jejich práci věcně vyjádřit. Odmítl jsem zde v této souvislosti lidově řečeno plácat prázdnou slámu a příspěvek směřoval k tomu, co mi ve filmu velice imponovalo, k práci Dmitrije Šostakoviče. ()