L’Hypothèse du tableu volé
The Hypothesis of the Stolen Painting
Recenze (7)
Je to nesmírně originální, ale ve světle toho, co Ruiz uvedl později do své praxe je to i nesmírně nudné. Dráždidlo na opice z Cahiers du cinéma. Příliš teoretické a užvaněné, asi jako Durasové filmy (je to ta doba!). Co mě na tom bavilo, bylo kříšení devatenáctkového historismu - to muselo být ve své době totálně nové, ještě koncem tisíciletí nás učili ve škole historismus hejtovat. Přejatost, neautenticita, hle co vzala část postmoderny za své. A bohužel statičnost. Myslím, že Hypotézu komentoval Godard ve svých Pašijích (Vášni). Ruizovy obrazy jsou ale podle mě, byť jen monochromní, povedenější; však měl na to Sachu! ()
Co dokáže oživit mrtvé, rozpohybovat strnulé, zaplnit prázdné a tak si samo vytvořit objekt svého popisu? Interpretace, kritika; film zrozený z pohyblivého písku slov křísí nehybnost obrazů a jakožto hypotéza sama sebe stojí na neukončitelném zdvojení, z jehož zrcadlového odrazu se rodí předobraz obrazu i jeho reflexe; originál, jenž neexistuje bez své kritiky. Vždyť imaginace sama by vždy zákonitě musela ztuhnout do solidnosti krystalu svého výtvoru, svého odvyprávěného příběhu, kdyby nepřispěchala možnost pohybu s oním krystalem, který může donekonečna vyzařovat nové odrazy světla jen tím, jak je natáčen – není to tedy obraz, ale odraz, ne obrazivost, ale odrazivost, jež tvoří osvobozující možnost propadat se do borgesovských her narativních struktur a instancí, a tím znovu a nově, nověji ožívat, ve zdvojení vypravěčů hledat smysl v ukradené absenci, rozehrávající všechen rituál, jemuž jsme zde služebníci: rituál pohyblivého filmového obrazu. ()
Sběratel umění s důmyslným výkladem dějů odehrávajících se mimo rám provádí muže svou sbírkou šesti obrazů Frédérica Tonnerra a společně se snaží společně vyřešit záhadné zmizení toho sedmého.. Intelektuální mysteriózní téma jako znejisťující hra s divákem je ve filmu jako takovém vzácná. když dojem z tohoto filmu je rozporuplný...Zajímavé, i když za opakované zhlédnutí film nestojí.(70%) ()
Nevšedná a pútavá Ruizova filmová esej o vizuálnom umení. Obrazy na plátne sú alúzia, pracujú s myšlienkou, teda v abstraktnej rovine, zatiaľ čo živé obrazy zobrazujú – sú to konkrétne akcie, pri pohľade na ne už neskúmame myšlienku, ale skúmame konanie. Séria živých obrazov, ktoré na seba vzájomne odkazujú a ovplyvňujú sa, prináša princíp akcie a reakcie, tak ako život plynúci v okamihoch. Alúzia poskytuje množstvo abstraktných teórií, živý obraz však pracuje s konkrétnymi predmetmi, je hmotný a keďže ide o skúmanie konania, poskytuje menej možností pre interpretáciu. V tomto ohľade bolo zaujímavé použitie romanu á clef ako prostriedku pre objasnenie maliarovho zámeru. Roman á clef predsa poskytuje jasnú interpretáciu, je síce šifrovaná, ale máme k nej kľúč. Popisuje konkrétne udalosti, konkrétne akcie v konkrétnom priestore, nehrá sa s metaforami, ani alúziami. Zaujímavé bolo, že častokrát to býva skôr možnosť viacerých nejednoznačných interpretácií, čo vyvolá škandál a nie zobrazovaná téma. V tomto duchu sa nesie aj záver filmu. Na škandály a rôzne interpretácie sa časom zabudne, ostane ale sila výrazu... ()
První dojem - jedna projekce rozhodně nestačí, aspoň mě zanechala ve stádiu "úžasu"...vychutnávala jsem si estetickou rovinu snímku a jeho atmosféru (ne náhodou se blížící Loni v Marienbadu, za kamerou stál v obou případech Sacha Vierny), a ostatní vstřebávala jen napůl. Stopáž je, vzhledem k nutnému vícerému zhlédnutí, tak akorát. Velká škoda, že to není natočeno v barvě. I tak působivý film, v němž se mísí mysteriozita a bizarnost s ironií (zajímalo by mě, kolikrát se scény musely natáčet, aniž by se někdo z herců začal smát). Inspirace: Pierre Klossowski - The Baphomet (Klossowski je rovněž spoluautorem scénáře) a Roland Barthes - S/Z. ()
Reklama