Live 8

Netusim, jak se tohle mohlo objevit na csfd, s filmem to nema co delat. Kazdopadne jsem se dival jak R. Waters hral po tolika letech opet s Pink Floyd i kdyz meli velice omezeny cas ( pres to, ze dostali nejvic prostoru ze vsech kapel ktere se na Live 8 objevily). Myslim vask, ze takovyto koncert by se na tomhle serveru nemel hodnotit (27.08.2005)

Když Peter Gabriel namítal, že na akci, která je určená pro Afriku, nevystoupí ani jeden africký umělec, tak mu Bob Geldof řekl, že tohle přece není nějaký Womad. Nakonec Peter Gabriel usmlouval aspoň zařazení malého pódia, kde vystupoval společně s afričany a Dido. Takže. Jedna hvězda pro Pink Floyd. A ty zbylé čtyři pro Geoffrey Oryemu a mnoho dalších, kteří s Peterem Gabrielem vystupovali na pódiu v Cornwallu. Většina těch umělců "šla prostě zpívat na charitu". Ovšem na Gabrielově přístupu se cením to, že se vzdal místa na central pódiu pro dobrou věc. A o tom je dobročinnost. (25.09.2005)

Uplynulo 20 let od koncertu Live Aid. Zatímco jeho smyslem bylo vybrat peníze na pomoc hladovějícím, letos Bob Geldof naopak vyzýval "nechceme peníze, chceme vaše jméno" a spolu s obrovským množstvím muzikantů na mnoha světových podiích tak hodlal podpořit summit G 8 v Edinburghu. Jak dopadl, to už dnes víme, projev dobré vůle je jistě chvályhodný, ale jak kdosi řekl : "kdo to zkontroluje?". Snad tahle dojemná snaha všech účinkujících - a pravdou je, že jsem se často neubránila slzám (zvlášť vůči Annie Lennox nejsem imunní) - nepřijde vniveč, snad už nebude třeba užívat pro názornou demonstraci třívteřinových intervalů k lusknutí prsty, ohlušujícího lusknutí, které stále ještě znamená interval dělící jednu africkou lidskou smrt od druhé. PS: pro ty, co to nepochopili - hudba tentokrát nebyla cílem, ale prostředkem!!! (26.08.2005)

Je mi celkem jedno, co se dělo v těch několika zemích celý den předtím. A to i přes to, že se zapojili třeba U2 nebo moji oblíbení Muse a desítky dalších. Nene, přestože jsem před pěti lety Live 8 sledoval, tehdy jsem ještě nemohl docenit pravý význam té akce. Nejen ten lidský, ale hlavně ten hudební. A vrchol všeho nastal v Londýně kolem jedenácté večer, když na scénu nastoupila parta šedivých taťků, možná až dědečků, od rodin a rozehrála svůj Epilog. David Gilmour a Roger Waters po více jak 20 letech od rozpadu nejslavnější formace Floydů opět na jednom pódiu. Samozřejmě nechyběl ani Nick Manson a Rick Wright. A už od pohledu bylo jasné, že si to tahle čtveřice i přes všechny ty spory, které několikrát vedli až k soudním tahanicím a souboji právníků, nepokrytě užívala a desítky tisíc fanoušků v publiku s nimi. Floydi potvrdili, že jejich hudba nestárne a opět nabídli dokonalé hudební představení a potvrdili, že jejich hudba je silná i bez jinak typické monumentální světelné show. Pozorovat Waterse s klukovsky radostným výrazem ze hry užívajícího návrat do svého milovaného a léta hýčkaného dítka nebo Gilmoura, který i přes ztrátu vlasů neztratil nic ze svého geniálního hudebního umu bylo pro mě nepokryté potěšení. I když je tohle dost možná poslední tečka, kterou Pink Floyd ve své nejslavnější a nejsilnější sestavě předvedli, ty radostné pocity u mě převládají nad tou melancholií. (23.06.2010)

Hodnotím podle kapel a účinkujících, kteří se mi tam líbí, a těch není moc. Poměr toho, co z toho opravdu neposlouchám a toho co mám rád je asi 70:30. Čekat celých osm hodin z toho asi na 2 hodiny kvalitní hudby opravdu nestojí za to. Jinak mě osobně celkem nevadí, že nejde o film, či seriál, rozhodně se to sem hodí. (02.10.2005)