Goyovy přízraky

90% - Miloš Forman mi tímto filmem dokázal, že i v době filmových „fast foodů“, které po strávníku vyžadují čím dál více financí a čím dál méně chuťových pohárků, on zůstává tvůrcem, který své principy nemění, a ví proč. Vlastně je to jednoduché. Vezme si motiv, o kterém se domnívá, že je nadčasový, a přetaví ho v celovečerní film. Kolik takových už udělal? A kolik jich udělá? Doufám, že ještě mnoho! Goyovy přízraky jsou opět silným příběhem natočeným tak, že v každém jen trochu přemýšlivém divákovi probudí množství alegorií, a úvah o aktuálnosti daného tématu, jakkoli historicky, či pouze opticky vzdáleného. Zde konkrétně jde o ukázku vlivu církevní i světské moci a o kombinaci jejich aparátu, který se v dějinách v různých variacích tolikrát opakuje. Goyovy přízraky nejsou filmem s nápadnou technickou stránkou. Kamera, střih, a styl vyprávění ustupují do pozadí pointám děje. V tom se právě hodně liší od většiny nových filmů současnosti. Užijete si zde úžasný příběh a výborné herecké výkony. Abych jen nechválil… Během filmu jsem byl často rušen originální hudbou, která harmonicky i instrumentačně působila v daném kontextu jako pěst na oko. Občas jsem litoval, že se v tomto ohledu Forman neinspiroval pozdním Kubrickem. Ale co… pouze se tím potvrdila skutečnost, že Formanovy filmy jsou velmi silné i bez tak mocného manipulátora emocí, jakým hudba je. Jasných pět hvězd! (20.03.2007)

Mistrův velký přešlap. Kašovitý a vykalkulovaný scénář, kterému kouká ušlechtilá intelektuální konstrukce z bot jako sláma tomu nejposlednějšímu buranovi, zcela bezduché postavy (jen chabé odlesky Formanovy někdejší brilance v drobnokresbě charakteru), režijní pojetí vyvanulé až zatuchlé (hlavně davové scény evokují laciné televizní inscenace). Goya je tu něco na způsob product placementu – jeho jméno se hezky vyjímá, ale o jakékoli spekulativní psychologii génia, sice prosté, ale záživné (Amadeus!) si můžeme tak leda nechat zdát. Dojení emocí babskou maskou Natalie Portman a satanským mračením Javiera Bardema není hodné jednoho z nejvějších režisérů posledních desetiletí. Opravdu ne, první velký Formanův omyl. (03.03.2010)

Na novej Formanovo film jsem byl dost zvedavej, ale po ne moc dobrejch komentarich jsem necekal nic extra, coz bylo jedine dobre. Problem je, ze se Forman nemuze rozhodnout, o cem ze to chce vypravet. Jesli o inkvizici, Napoleonovi, otci Lorenzovi, Goyovi nebo Ines. Takze skace z jednoho tematu k druhymu, chvily se venuje jednomu, chvily druhymu a film tak krapet ztraci kompaktnost. Dalsi problem je, ze ackoliv se tu najdou mistrovske sceny hodne Formanova formatu, je tu vetsi pocet scen, ktere bud nudi, nejsou nicim zajimave a nebo pusobi lacine. Krapet to zachranujou herci, Portman je uzasna, Skarsgard taky, ale nema moc prostoru a Bardem je v pohode, ale problem je, ze obcas nemaj moc co hrat. A konec byl docela divnej, ale aspon originalni. Moc jsem se nenudil, ale ani me to nijak neuchvatilo, ale na ty 4* to bude. (23.02.2007)

Na pozadí stinné stránky novodobých španělských dějin Forman opět rozehrává svoji velkolepou hru, která omráčí výpravou, kostýmy a v neposlední řadě úžasnou atmosférou, která Goyovým krutě pesimistickým obrazům vdechuje život, který stojí za to těch 120 minut prožít. Herecké trio skvěle přihrává režisérovi do karet svými brilantně odehranými party. Stellan Skarsgård JE Goya, Natálka skóruje ještě jako nikdy (a nejde jenom o to, že se zde svlékne, jak všude hlásá podprahový marketing), a uhrančivý démon Chavier Bardem svým výstupem doslova ničí plátno. Forman se po sedmi letech vrátil v plné síle, opět si řádně promíchal žánry a výsledek je stylová podívaná, která možná nechytne hned, ale o to více rezonuje po dojezdu titulků. (15.02.2007)

Goyovy přízraky znamenají ve Formanově tvorbě značný odklon od zažitého schématu soustředění se na výjimečného jednotlivce. Není to Goyův životopis. Není to vlastně ani o Goyovi. Je to Formanův film, ne formanovský film. Je to film o lidech. O lidech a jejich osudech, které ničí politické systémy, jejich změny a samozřejmě lidé samotní. Goya a otec Lorenzo představují dva způsoby přežití. Goya maluje. Nejdříve realitu Španělska sužovaného inkvizicí, potom válku s Francií. Sám ovšem událostmi proplouvá nerušeně, chráněn mocnými příznivci, osobami režimu. Konfrontován s osudem své dávné můzy však pocítí povinnost pomoci. Otec Lorenzo slouží věrně inkvizici. Doslova na vlastní kůži však ochutná to, co dříve strojil jiným, přesvědčí se o slabosti slov o síle víry a je nakonec sám pronásledován, prchá do revoltující Francie, odkud se vrací jako hlasatel slov o Svobodě, Rovnosti, Bratrství a také vybaven výkonnými pravomocemi. Nakonec je však semlet vírem událostí a vlastní minulostí. Zajímavý je vývoj a atmosféra děje, například do uvěznění Inés (Natalie Portman si u mě neuvěřitelně šplhla) poměrně poklidné, pak velmi drastický a nečekaný skok na mučidla (pro diváka stejně jako pro onu dívku). Stejně vynikající a netuctové je znázornění vztahů mezi postavami (vztah Ines k Lorenzovi, Stockholmský syndrom par excellance). Posun o 15 let je poněkud násilný, ale pro další vývoj pochopitelný. Kdo co zasívá to sklízí. Konec s károu je naprosto odzbrojující. Povšiml jsem si zjevných narážek na "vývoz demokracie" a rozdělení na lidi "hodné svobody" a "ostatní". Po vizuální a hudební stránce je film výborný, korunu všemu nasazují herci, zmíněná Natalie Portman, Javier Bardem i Stellan Skarsgård zapadají do rolí perfekně. Kolem a kolem, vynikající ztvárnění těžkého historického údobí Španělska. (04.02.2007)