Vratné lahve

Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale tahle se snad bude vracet častěji..... Nový Svěrákovic počin na sobě nese výstižný štítek. Vratné láhve-něco se vyprázdní, odevzdá a znovu se naplní. Vratné láhve jako koloběh vody. Slunce ohřívá vodu (seznámení a první léta vztahu) a způsobuje tak její vypařování (po desítkách let manželství). Pára stoupá a v určité výšce vytváří mraky, které se pohybují v atmosféře. (odchod do důchodu a snaha k úniku z manželské Bastilly). Tato voda zkondenzuje a padá k zemi jako déšť (balonová scéna) a vytváří potoky a řeky, které vtékají zpět do moře. (The end)________ Na komedii je to příliš depresivní, na drama chybí oblouk, takže škatulky rovnou zavírám…Lásku k povolání zabily děti nasáklé pohodářským cynismem jako špinavá houba na tabuli, z partnerského vztahu vyvanulo vše živé a zůstal jen zvyk- a vítací rituál. Josef Tkaloun stojí na rozcestí, rozjímá na kole a nakonec se ocitá za oknem. Oknem, které znamená svět maloměstského klábosení značky Albert.______ Už při prvních scénách ve škole se dostavil svíravý pocit, který se znovu a znovu vracel celý film. Svíravý pocit na Svěracích-laciné, leč drtivé. Není třeba používat dlouhověté ortézy, jak se otec a syn přetahovali o lano nebo jaké postavení má nejnovější lidumilný kousek v kontextu české kinematografie. Ten film to vůbec nepotřebuje-stojí sám o sobě dost pevně________ Jan Svěrák stále umí točit svižně i citlivě, zatímco jeho zploditel mluví pomalu a nevytrácí se poučný tón. Jakkoli k jeho herectví mám jisté výhrady, coby scénarista dialogy vybrousil z jabloneckého křišťálu do kousků od Swarovskiho. Zejména v první polovině sice vyrobil pár hnusných zmetků, ale druhá polovina to přebíjí_________ Hledání ztraceného času a směru (bez kompasu a mapy ) provází jeden typický trademark: idea dobra, slušnosti, tolerance a probleskujícího humoru napasovaná na Tkalouna. Není ale oslabena jednozančnou linerárností, paradoxně ji potvrzuje i zahýbání hlavního hrdiny do imaginárních vlakových kupé a cizích bytů. Poslání je méně didaktické,jakoby byl prošedivělým remakem Amélie z Montmartru šmrncnutý Kecalem z Prodanky, který je tak trochu ztracen… v důchodu. A když se najde mezi sklem a přepravkami, připadá si ve svém novém mikrokosmu jako ryba ve vodě_________ Což je vedlejší, jde tu hlavně o vztah dvou starých lidí. Pozdní podzim života učitelské dvojice je vykreslen v tlumených barvách a ostře ořezanou pastelkou. Auu. Kladou se otázky, kam se vytrácí láska, kdy je humor jen rutinérskou berličkou komunikace. Každá scéna v sobě nese určitou melancholii a vakuum (žehlení, labutě, usínání) kterou vyplní až probuzení zelenooké bestie. Žárlivost. Vlastně o tom neumím moc psát, ta přilnavá deprese je do subjektivního diváckého komentáře nepřenosná. Jen to někomu může zkazit takovou tu alibistickou pózu, že šedesátníci už přemýšlejí jen o nové odrůdě zeleniny na zahrádku a o práškách, které musí brát na neduhy opotřebované schránky________ Samostatný odstavec si zaslouží herci. Zdeněk Svěrák si ušil látku přímo na tělo a je vidět, že své míry i možnosti dobře zná. Až na ten tik, měl si uvědomit, že každý není gumídek typu Carrey. Ale pozor: jeho zdánlivě omšele elegantní ženuška DANIELA KOLÁŘOVÁ ho zastiňuje-a to i tehdy, kdy jí věnuje pozornost, jen aby dostal teplou večeři. Pár ironických postřehů, několik sebezraňujících otázek a najednou cítíte, jak vám vlasy těžknou stříbrem a tvář se zvrásňuje jak Alpy v třetihorách. Během chvíle zestárnete bezmála o půl století a je to zatraceně depresivní výlet, i když vám na cestu přibalí svačinku v podobě vášnivě šišlajícího ctitele.____________ Jaképak metody používá pan režisér na herce, když vlastně ve všech jeho filmech hrají jak podle partesu- a to i ti, které jsem bezmála odepsala? Umí to se starými, s mladými, profláknutými, s dětičkami, se zvířaty, kdyby postavil před kameru balvan, tak mu tam snad začne na požádání stepovat. Páni Svěráci totiž resuscitovali Jiřího Macháčka, Jana Budaře a tak trochu i Tatianu Vilhelmovou. Macháček byl obsazen proti svému (stereo) typu a odvděčil se koncetrovaným a uměřeným pojetím. V hořkosladké symfonii nehraje žádný nástroj falešně- ani Vilhelmová. Když se v tramvajové smyčce zachová tak, jak se zachovala, poklepávala jsem rodinnému soukolí uznale na rameno. Jan Budař nosí masku smutného klauna a mluvíc o fyzické kráse svých snů a vlastní ošklivostí, o svých plánech a „dočasnosti u lisu“, dojímá k nesnesení.__________ Jiskry létají. Ano, i tahle zánovní mašinka drhne místy o koleje. A třikrát dost drsně__________ 1) Jednou-možná-kultovní pád z kola mě rozesmál, Jan Svěrák získal lokace na Měsíci, hop: máme tu nulovou gravitaci ááááá….hop- cirkusový dopad zpátky na Zem. Ve střižně to mohl hodit k bonusům na DVD jako perličku na hodně hlubokém dně, tudíž ho podezírám, že prohrál nějakou sázku. 2) Sektářský motiv dcery byl nejen hloupě vymyšlený, ale i šeredně realizovaný a neměl žádnou příběhotvornost. Obludná chyba. 3) Třetí do party…lituji, že jsme neodešli ihned po konci, ale už se mi povedlo ten dovětek vymazat z pevného disku. Ani na to nechci myslet. Last but not least : Soukupova hudba ten film nepozvedává, ale nechtěně karikuje________ Kamera i střih řemeslně zručně zvládnuté ku prospěchu celku, ale málem jsem zapomněla na vláčky: rafinované prostřihy na mrtvolnou metaforu ujíždějícího vlaku a vlaků jako hnízd hříšných radostí, které stejně jako dámské končetiny v supermarketu slibuji erotickou snovou poezii. Na mě to sice působilo moc divadelně, ale proti gustu…Ostatně pánové zjevně k dopravním prostředkům tíhnou- děj jede kupředu na kole, ve vlaku, v tramvaji, v autě a nakonec létá v balonu. A tím se dostávám k vrcholu________ Balonová scéna je podmanivá. Možná musíte vzlétnout a padat, abyste dokázali říct něco, co na zemi zní přiliš pateticky, protože jinak by vás nutkání vedlo to v následující větě shodit ironickou hláškou. Naštěstí vás nalodí s Romeem a Julií na palubu a emočně natankují tolik paliva, že vaše nádrž nebude mít kapacitu vstřebávat dávky a bude u některých (ano, slabších) jedinců přetékat…. (14.05.2007) (méně) (více)

Opět ten svěrákovsky krásný ,,hezký český film"... Nejlepší český žijící scénárista Zdeněk Svěrák servíruje zase jedno ze svých dělových podání, opět ono prolnutí tragického s komickým, nádherné vychytávky a hraní si s jazykem a situační komikou, jak je u Svěráka zvykem (například geniální dialog Tkalouna s manželkou v pozadí s televizní telenovelou, která jejich rozhovoru dodává zcela nový rozměr), geniální pozorovací talent, tohle je odpozorované ze skutečného života (existenciální krize stáří, role Daniely Kolářové i její mnohaletý stereotypní manželský vztah i sexuální nezájem, stará nemohoucí žena zřejmě s Alzheimerovou chorobou, stupňující se provokování dětí během hodiny ve škole, různé lidské figurky atd.), práce s postupně odhalovanými motivy (otisky na zdi, čárky na bříšku neznámé, doučování němčiny...), různé slovní bonmoty, nádherně podaná moudra (Ovšem aby bylo vítání, musí být napřed loučení.) no a hlavně svěrákovské hlášky (Hele, nezacláněj tady a jdi si lisovat; Pracuju u lisu, proto mi kluci říkaj Úlisný...ve skutečnosti se ale jmenuju Šourek...) i bravurně zvládnuté scenáristické řemeslo (scéna postupného odhalování identity inženýra Landy v rozhovoru při jízdě autem je jednou z nejlépe napsaných za poslední dekádu v českém filmu). Výborná režisérská práce jeho syna, tohle je kvalitně odvedené řemeslo. Nádherná kamera pana Smutného, poetické pak mohou být i zdánlivě fádní momenty - například vlnění se vyprazdňujícího se horkovzdušného balonu, o ženských stehnech rýsujících se proti světlu pod látkou sukní nemluvě... Skvělé herecké obsazení a skvělé herecké výkony, nádherná a pravdivá Daniela Kolářová i stále samorostle svůj Zdeněk Svěrák (roli si napsal skutečně na tělo), skvěle hrající Jiří Macháček i Jan Budař (oba konečně excelují mimo svou zaběhlou typovou škatulku), po dlouhé době opět Pavel Landovský (vtipná aluze na Škvoreckého Černé barony, navíc nádherný paradox, kdy chartista a extrovert hraje mlčenlivého lampasáka), a mnozí další, a tentokrát pouze v miniroli Janův oblíbenec Ondřej Vetchý, mihl se i tradiční režisér Renč. Co ovšem u tohoto filmu docela selhalo, je hudba - silně patetická a sterilní hudba Ondřeje Soukupa se k filmu místy vůbec nehodila a vrcholem byl autorský písňový vstup Jaroslava Uhlíře. Severní vítr či Není nutno tedy tentokrát nereinkarnoval, tandemský tým Svěráků tady byl k jeho hudbě hodně nekritický... Product placement dnes již v českém filmu představuje nepsaný standard a tady ani mnoho nerušil. Díkybohu. Jen nepochopitelný kiks představuje scéna, kdy Tkaloun alias Zdeněk Svěrák spadne po srážce autem z kola. Buď to byl odkaz k poetice Bláznivé střely anebo vtip, který jsem já minimálně s půlkou kina nepochopili... Každopádně neuvěřitelných 1 254 282 diváků (zdroj Unie filmových distributorů) zhlédnuvších tenhle film jen v kinech svědčí o výjimečném postavení tandemu otce a syna v kontextu české kinematografie...(je to druhý nejnavštěvovanější český film od roku 1989, přičemž první je v žebříčku návštěvnosti, jak jinak, opět jejich společný film - oskarový Kolja...) (11.03.2007) (méně) (více)