Takeshis'

Tak nevím co o novém Kitanovi mam myslet. Musím použít staré dobré klišé, že opravdu nevím co tím chtěl mistr říci, je to takový ten nepochopitelný snový (jak říká tombac) mišmaš. Obsahuje několik opravdu vtipných (konkursy jsou opravdu skvělé) a překvapivých (třeba jedoucí "vlak") scén a výborných nápadů, které se ovšem často opakují a poněkolikáté již nejsou zajímavé. Jinak Takeshi je ve své dvojroli samozřejmě skvělý, jenom doufám, že nezačal brát drogy a nebude točit takové filmy pořád:-) (26.03.2006)

Po opětovném shlédnutí se musím Kitanovi omluvit, že jsem po fébiácké půlnoční projekci udělil pouhé 4 hvězdy. Obzvláště v porovnání s jeho následujícím a zatím posledním filmem Kantoku Banzai se zdánlivá surreálná bizarnost mění v dokonale propracovaný plán relfektující veškeré polohy Kitanovy tvorby. Tento film satiricky místy až parodicky pracuje mimojiné s lynchovskou snovou logikou (hlavně z Mulholand Drive), ovšem v porovnání s ním vlastně postrádá vnitřek. Míří z vnitřku, ze snu cele ven, k sebereflexi. Ale je to přesně zrcadlově opačný pohyb, než jakým svou tvorbu Kitano destruuje v Kantoku: Banzai. Takeshis je film, který se pozvolna rozpadá, Kantoku se naopak dlouho nemůže ani rozeběhnout a začít alespoň trochu fungovat jako film. V Kitanově tvorbě se neustále v různých podobách - jak na rovině postav tak stylu - oběvují dvě protikladní a přesto se doplňující polohy: Beat Takeshi (přímočarý expresivní televizní komik) a Takeshi Kitano (minimalistický filmař, pracující s jemnými nuancemi) - tyto dvě stránky stvárňují třeba oba hlavní hrdinové ve snímku Děti se vracejí, kde protikladní hrdinové jak se ukáže na konci, se dokonale doplňují; zde se objevují dva Takeshiové (oba hraní Kitanem) a defakto vzájemně sní o tom, jak se stávají jeden druhým. Oba poslední Kitanovy filmy jsou maximálně přímočaré (zde množství gagů, sebeparodujících slow-motion záběrů střelby...) a maximálně sofistikované zároveň. (02.02.2007)

Umělecká zpověď Beata Takeshiho, kterou se vyjadřuje k rozpolcenosti mezi zakřiknutým bezvýznamným začínajícím hercem a suverénní obletovanou superhvězdou zaškatulkovanou v rolích jakuzáků, přetvářce všude kolem sebe, moci a síle slávy srovnatelné s namířenou zbraní a desítce dalších motivů. Snímek rozhodně není jednoduchý na sledování, občas prolne do surreálných snů či tanečních estrád a jeho dějová linka hraje přinejlepším třetí housle. Spíše jen pro ty nejoddanější fanoušky, kteří mají Takeshiho dokonale nakoukaného. (04.12.2012)

Ani po třetím kouknutí to prostě nemůžem dostat nad *** :). Před tímto posledním kouknutím ještě pro jistotu bylo koukání na všechny takešiho filmy co máme doma, ale prostě i tak je to jen nesouvislá změť scének odkazujících na všechno možné, pochopitelně většinou na tvorbu Takešiho Kitana a to nejen pokud jde o filmy, které režíroval, ale odkazuje taky na cokoli čím se zabýval, takže se začíná od Veselých vánoc pana Lawrence a pak se skáče přes úplně všechno. Stepující tanečníci, kluk převlečený za gejšu, jakuzáci, klauni, housenky, protivná "manželka", sumisti z takešiho hradu atd. atd. Všechny tyhle scénky nebo klidně i úplně nesouvislé sekundové záběry odvolávající se k něčemu kitanovskému jsou na sebe naplácané jen tak jak si Takeši asi vzpomínal na svou kariéru s kamarádama u piva a podle toho to vypadá i dál, protože čím víc piv, tím víc housenek a větší zmatek. Některé scénky jsou vážně moc vtipné, i když jsou úplně absurdní, nevztahují se k žádnému ději a samy jsou klidně bezdějové. Jiné ale jsou taková natáhlá nuda a to platí pro velkou část druhé poloviny filmu, která je fakt táhlá a dochází v ní nápady a nějaká vtipná rozsekávka přijde jenom zřídka. Takeši si tu prostě dělá legraci z vlastní tvorby, z kinematografie a zábavního průmyslu, dělá si legraci ze stereotypů v určitých žánrech, ale nejvíc ze všeho si dělá legraci z diváků asi jako když klaun promluví takešiho hlasem že "co na mě tak civíte? myslíte že mě tahle práce baví?" :). Pro diváka, co nezná Takešiho filmy je to naprosto nekoukatelné, přinejmenším ne za střízliva, a pro ty, co znají jen jeho režijní tvorbu je to pořád málo pochopitelné a pro ty, co znají všechno od 2beatu přes takešiho hrad až po Zatoičiho je to nepochopitelné stejně, protože to ani nemá dávat smysl ale jen připomínat a parodovat vlastnoručně vybraný Kitanův best of :). (21.12.2010)

Takeshi Kitano si jednoho dne řekl, že už má dost označení japonský Tarantino a natočí pro změnu něco ve stylu Feliniho a Buňuela. Vznikl film, který je inspirovaný Kitanovými zkušenostmi z filmového světa, kde se kříží cesty slavné filmové hvězdy akčních filmů, která sice pohrdá projevy obdivu, ale zároveň si je narcistně užívá, a tuctového loosera, který vymatá castingy v zoufalé snaze získat aspoň malou roličku a zatím přežívá ze dne na den. Oba muži jsou si k nerozeznání podobni, ale jejich postavení a možnosti se nebetyčně liší. Zároveň se ve snímku prolíná reálný život s tím umělým filmovým světem tak, že podobně jako v Buňuelových filmech divák neví, na čem je a zda se před ním odehrává něčí sen, halucinace nebo realita. Kitano určitě nenatočil hloupý film, po pravdě řečeno jeho problém spočívá spíš v tom, že je chytřejší než převážná většina diváků. Zároveň je to ale snímek těžce manýristický, sebestředný až pozérský. A není ani tak rafinovaný a nemá tak kvalitní scénář jako nejlepší úlety Davida Lynche. V poslední třetině už upadá Takeshi Kitano do stereotypu a až příliš často se řídí heslem když nevíš, jak dál, prostě to tam všechno vystřílej. Nebyl by to Kitano, aby tam přece jen nebyl pořádný kousek Tarantina v podobě divokých přestřelek a černého humoru založeného na násilí. Kitano si tenhle film natočil pro radost sám sobě a svého fanklubu, takže si ho nejlíp pro slušnou řádku odkazů vychutná ten, kdo jeho tvorbu důkladně zná. Za sebe ale můžu říct, že se Kitanovi jeho snímek poněkud rozjíždí pod rukama a je vstřícný ke svým divákům asi jako Jirmush nebo Tarkovskij, tzn. že minimálně. Celkový dojem: 60 %. Jinak je to film, který si vychutnají nejlépe (pseudo)intelektuálové, které baví luštit všechna východiska a všechny odkazy filmu. (30.07.2012)