Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Beat Takeši žije hektickým životem filmové a televizní celebrity. Jednoho dne potká nesmělého pokladního ze supermarketu jménem Kitano. Ten se zatím marně pokouší prosadit jako herec a touží být stejně úspěšný jako jeho slavný protějšek. Oba dva jsou si samozřejmě, až na barvu vlasů, k nerozeznání podobní. Po jejich setkání se Kitanovi začíná zdát, že je Beat Takeši. Nebo je všechno jinak? V absurdním a trochu surreálném příběhu si nemůžeme být zcela jistí, co je skutečné, kdo je kdo, kdo koho hraje. Rozverná zpověď režiséra Takešiho Kitana v mnohém připomene slavný film 8 1/2 Federica Felliniho. (Febiofest)

(více)

Recenze (64)

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Takeshi Kitano si jednoho dne řekl, že už má dost označení japonský Tarantino a natočí pro změnu něco ve stylu Feliniho a Buňuela. Vznikl film, který je inspirovaný Kitanovými zkušenostmi z filmového světa, kde se kříží cesty slavné filmové hvězdy akčních filmů, která sice pohrdá projevy obdivu, ale zároveň si je narcistně užívá, a tuctového loosera, který vymatá castingy v zoufalé snaze získat aspoň malou roličku a zatím přežívá ze dne na den. Oba muži jsou si k nerozeznání podobni, ale jejich postavení a možnosti se nebetyčně liší. Zároveň se ve snímku prolíná reálný život s tím umělým filmovým světem tak, že podobně jako v Buňuelových filmech divák neví, na čem je a zda se před ním odehrává něčí sen, halucinace nebo realita. Kitano určitě nenatočil hloupý film, po pravdě řečeno jeho problém spočívá spíš v tom, že je chytřejší než převážná většina diváků. Zároveň je to ale snímek těžce manýristický, sebestředný až pozérský. A není ani tak rafinovaný a nemá tak kvalitní scénář jako nejlepší úlety Davida Lynche. V poslední třetině už upadá Takeshi Kitano do stereotypu a až příliš často se řídí heslem když nevíš, jak dál, prostě to tam všechno vystřílej. Nebyl by to Kitano, aby tam přece jen nebyl pořádný kousek Tarantina v podobě divokých přestřelek a černého humoru založeného na násilí. Kitano si tenhle film natočil pro radost sám sobě a svého fanklubu, takže si ho nejlíp pro slušnou řádku odkazů vychutná ten, kdo jeho tvorbu důkladně zná. Za sebe ale můžu říct, že se Kitanovi jeho snímek poněkud rozjíždí pod rukama a je vstřícný ke svým divákům asi jako Jirmush nebo Tarkovskij, tzn. že minimálně. Celkový dojem: 60 %. Jinak je to film, který si vychutnají nejlépe (pseudo)intelektuálové, které baví luštit všechna východiska a všechny odkazy filmu. ()

Devadesát Dva 

všechny recenze uživatele

A co bude až Kitano nebude, říkám si. Tyhle podobné meta-hrátky jsou "něco jiného", retrospektivní Kitano, jak sám řekl, tenhle film se dá interpretovat různě, je vše a zároveň ničím (žánrově) a jak v otázce na amerického vojáka ve snové sekvenci Kitano dodává, může jít o obraz z podvědomí, ale i z přesných symbolů (amerických vojáků, kteří jeho generaci dávali žvýkačky a bonbóny, ale taky jako vliv US na japonskou kinematografii). Samozřejmě ne každý je obdivovatelem tohohle tvůrce, ale je jasné, že má zcela osobitý styl, humor, způsob, jakým trollí diváka... je něco, co jsem u legitimního tvůrce dlouho neviděl, ne takhle... všichni jsou příliš zaneprázdnění svou absolutní vážností. Baví mě i jak vyobrazuje a vtipkuje ohledně sebe (konstantní narážky na svou vlastní ošklivost, "nerad se dívám do zrcadla" - plně chápu a sám praktikuju tenhle humor). Gay industry (maskér). V tomhle snímku je Kitano spoustu různých věcí - veliký režisér a celebrita (s napojením na yakuzu - jak jinak) od samého začátku, hned ta scéna, kde jsou od sebe všichni pár metrů ale Kitano jediný přežije masakr-přestřelku, mi přišlo jako jeho klasický vtip... pak spatříme, že jde o film v TV. Následuje jeho denní rutina, obhlížení ateliéru, natáčení, herců, tanečníků, zákulisí, když v maskérně narazí na herce, který je nalíčený jako klaun (a kolegou představený jako Kitanův fanoušek) ale vypadá jako sám Kitano. "Je těžké to poznat s tím makeupem. Snažíš se mi snad říct, že vypadám jako klaun?" (podobně mě rozesmívá scéna v 'Ukrutnosti', kde Kitano popraví zrádného člena yakuzy, který přeskakuje tam a zpátky jako člověka, co má více jazyků, aby ho pak doslovně "o jeden připravil") a odejde, bez toho, aby dvojníkovi věnoval pozornost. Ta japonská doslovnost. Štětka, co s ním pořád chodí... pak chodí s jeho známým a oblíbeným hercem... krátké záběry na to, jak ji šuká, vrací se v dalších obdobách jako "kurva", která přeskočí okamžitě ke komukoliv jinému. Tenhle film není nějak mistrovsky natočen, ba naopak má takový skoro až líně nesnaživý chaotický styl, speciálně proto, kolik věcí v sobě mísí. Ale je zajímavé sledovat Kitana ve dvou (a více) polohách... v jednom filmu, přičemž jediné, co ho odlišuje je mírná aktivita/pasivita, oblečení a barva vlasů. Falešné tetování yakuzy. Používání scén z příběhu ve filmu do filmu ve filmu (*střih u nakopnutí na chodbě). Kitano se pak s dvojníkem setká "Vypadá vážně jako já" a dá mu autogram o který si dvojník řekne, film opravdu začíná relativně, jakože "buduje nějakou skutečnou zápletku" než se zvrhne ve "skutečný cirkus". Kitanovi pak začne jeho dvojník vrtat hlavou a on přemýšlet o jeho životě (a myslím, že tady se i příběh zlomí, v tom, že Kitano začne snít během nanášení tetování pro scénu) o svém dvojníkovi a jeho obtížném životě neúspěšného herce. Fanynka, která chce Kitanovi vyjádřit vděčnost za jeho práci, ale je ignorována Kitanovým asistentem a řidičem, pak dává svůj dárek Kitanovu dvojníkovi, jehož život začneme sledovat, ten dárek přijímá s díkem několik dní. Jsou to vše takové malé blbé vtípky. Ignorování Kitana pří castingu, kdy vždycky sledujeme tucet herců (včetně mafiánského synka a že u nás v práci taky máme "mafiánského synka" tak vím moc dobře jak moc snahy tihle synkové do práce dávají) jak předvedou, co mají a když přijde řada na Kitana, toho vždycky odbydou nebo přeskočí, stejně tak komické je, jak je Kitano všemi šikanován při všech možných malých příležitostech a přechází to s klidem a odevzdaností, aby pak v druhé půlce spustil očekávaný carnage a doslova všechno řešil tím, že to rozstřílí na sračky. Nelze se ubránit absolutně komediálnímu podtónu, připadal jsem si zvláštně, když mě násilí tolik rozesmívalo, ale film je notně sarkastický a myslím, že začínám černý humor skutečně doceňovat. Kajoko Kišimoto konstantně šikanuje Kitana k počítání peněz, třeba za žvýkačky, nebo mu nějak jinak hází klacky pod nohy. Kitanův universe je jaksi propojený a na sebe konstnatně odkazující. Tanec housenky. Střelba přecházející do podoby souhvězdí, ad absurdum. Kitano očividně reflektuje na svoje filmy, ale ne v nějakém smysluplném konceptu, jako spíš "volně plynoucím". Postavy jsou zastřeleny... a v další scéně se objeví znovu (obzvláštně postava maníka v bílém obleku, který se tam polovinu filmu objevuje v zakrváceném a prostříleném obleku - až do tanečních a muzikálových čísel... tedy než se v záklonu opět vytasí kvér). Je tu spousta chytrých postupů, ale Kitana opět netřeba snažit se plně rozebrat a analyzovat, tohle není film pro davy (a že sehnat tenhle snímek nebylo snadné a trvalo mi to). Lidi nemusíte chápat, abyste jim mohli být blíž. Zvláštní zacyklenost, nejednoznačnost mezi oběma postavami, končící vraždou jednoho druhým. Jsou to právě snímky jako tyhle, co dělají Kitana tak zajímavým, jako část celku jeho kinematografie, kde dominuje převážně yakuza tématika, ale najdou se i úsměvnější filmy, co jsou více komedie, nebo drama. Je ale nutno podotknout, že Kitano začínal jako komik (navíc i tvůrce Takeshi's Castle), proto mu trollení není vůbec vzdáleno. Začínám se o to trollení čím dál více zajímat, řekl bych, že lidi, co tohle dělají mají vůbec nejblíže k pravdě, jako jakási parafráze na Shawa a jeho "If you want to tell people the truth, make them laugh, otherwise they'll kill you." (...) "Luxusní život vás stojí stejnou měrou špatností." Kitano Being Bad Boy. Není to tak, že by člověk se jménem vyflusal œuvre kterej je perfektních 10 děl (Tarantino). Někomu se daří být relativně kvalitní souhrou mnoha náhod. Ale většinou je život mnohem  špinavější, je geniální i tupý zároveň a často se prokousáváme přes genialitu, kterou nevidíme v něčem absolutně na povrchu meh vyhlížejícím, stejně jako můžeme vnímat nespolehlivé lidi jen jako nespolehlivé, zatímco pro nás dělají největší laskavost a obráceně, ti, co nám poklonkují a obletují nás, můžou být vlastně jen paraziti. Není od věci nepřistupovat k životu s jasně danou definicí, protože tu přece nemáme šanci vědět. () (méně) (více)

Reklama

seeker23 

všechny recenze uživatele

Po opětovném shlédnutí se musím Kitanovi omluvit, že jsem po fébiácké půlnoční projekci udělil pouhé 4 hvězdy. Obzvláště v porovnání s jeho následujícím a zatím posledním filmem Kantoku Banzai se zdánlivá surreálná bizarnost mění v dokonale propracovaný plán relfektující veškeré polohy Kitanovy tvorby. Tento film satiricky místy až parodicky pracuje mimojiné s lynchovskou snovou logikou (hlavně z Mulholand Drive), ovšem v porovnání s ním vlastně postrádá vnitřek. Míří z vnitřku, ze snu cele ven, k sebereflexi. Ale je to přesně zrcadlově opačný pohyb, než jakým svou tvorbu Kitano destruuje v Kantoku: Banzai. Takeshis je film, který se pozvolna rozpadá, Kantoku se naopak dlouho nemůže ani rozeběhnout a začít alespoň trochu fungovat jako film. V Kitanově tvorbě se neustále v různých podobách - jak na rovině postav tak stylu - oběvují dvě protikladní a přesto se doplňující polohy: Beat Takeshi (přímočarý expresivní televizní komik) a Takeshi Kitano (minimalistický filmař, pracující s jemnými nuancemi) - tyto dvě stránky stvárňují třeba oba hlavní hrdinové ve snímku Děti se vracejí, kde protikladní hrdinové jak se ukáže na konci, se dokonale doplňují; zde se objevují dva Takeshiové (oba hraní Kitanem) a defakto vzájemně sní o tom, jak se stávají jeden druhým. Oba poslední Kitanovy filmy jsou maximálně přímočaré (zde množství gagů, sebeparodujících slow-motion záběrů střelby...) a maximálně sofistikované zároveň. ()

Pishin 

všechny recenze uživatele

V uvodu se zda ze je jasne o co tam pujde. Prodejce, ktery vypada jako Beat Takeshi, do ktereho se kazdy trefuje, chodi na konkurzy na filmovou roli a stale nekdy nedostava sanci je vsem pro smich a jeho zivot je smutnou groteskou, zatim co pravy Beat ma vsechno o cem muze prodejce akorat jen snit. Do teto chvile se vse zda byt v poradku ale pak zacinaji snove pasaze a neustale se vraceni zpet v deji, zde se vlastne vzdy, kdyz si uvedomite kam se dej diky snove pasazi vratil tak v zapeti se dozvidate ze vysvetleni, ktere prislo je zase vyvracenim a poprenim vseho co jsem pochopili a dej se zase posouva zpet a zpet ...az do pasazi kde se az mooc vse mota a mota, hodne se zpiva a tanci a strili a nevim zdali to vse nakonec nebylo bezucelne. Musim se na tento kousek podivat znovu. Pro fanousky Beata je zde spousta odkazu na jeho drivejsi tvorbu, zname tvare ze napr. Samuraje. ()

Radiq 

všechny recenze uživatele

Kitano vzal všechno, co ho napadlo a to dal do filmu. A proložil to zabíjením. Mimochodem řemeslně hezky zvládnutým zabíjením. Ale smysl to nedávalo. Jo, bylo to svým způsobem zajímavý, místama vtipný, místama vripný. Asi si dost dělal prdel sám ze sebe. Nevím, co tím chtěl jakuza básník říct. Každopádně Kitanovi to s bouchačkou v ruce sluší (na rozdíl od té růžové košile se zelenejma flekama). ()

Galerie (6)

Zajímavosti (2)

  • Pracovný názov filmu bol Fractal. (Cracker)
  • „Chtěl jsem udělat film, který nemůže být zaškatulkován. Chtěl jsem, aby lidé vyšli z kina a nevěděli, co si mají myslet,“ řekl režisér Kitano. (AlDelon)

Reklama

Reklama