Elementární částice

Jeden z nejlepších románů současnosti zničen Oskarem Roehlerem a spol. Elementární částice jako román jsou značně filozofickým dílem, na což ovšem Elementarteilchen zvysoka kašle. Je to vlastně jen a pouze zfilmovaný děj. Vše ostatní chybí. Navíc je zfilmovaný špatně. Herecké výkony stojí za starou bačkoru, scénář je slabý a mnohokrát působí šroubovaně. Hudba je příšerná a jediné její světlé okamžiky jsou ty, kdy natvrdo vykrádá Philipa Glasse z Hodin. Měl-li být tento film adaptací Houellebecqovy knihy, naprosto selhal. (10.07.2010)

Konformně šokantní adaptace radikálně provokativní předlohy od režiséra, který si na burcování mravokárců vybudoval kariéru. Snímek sice přináší sytě tělesné pojednání o sexuální frustraci narážející na kontrast sexuálně emancipovaného světa a konformní upjaté společnosti. Jenže ve finále vše zvrátí do moralistního melodramatu, kde apatický bratr najde štěstí, protože zavolal své přítelkyni, zatímco neurotický bratr si za nerozhodnost vyslouží pobyt v blázinci. Předloha naopak směřuje k odlišnému konci, kde plně vynikne ústřední myšlenka, že strůjcem veškerého lidského zmaru jsou individualita a touha. 7/10 (31.08.2011)

Absolutní zjevení... Život rozložený na elementární částice. Tak silná a umně natočená výpověď o současném světě... Tahle filmová adaptace románu Michela Houellebecqa (bohužel jsem ho ještě nečetl, ale musím to rozhodně napravit) opět posouvá hranice tabu v současné mainstreamové kinematografii. Jakoby tvůrci spojili sexuální otevřenost amerického Shortbusu s tím nejlepším z německého filmu a to celé ozvláštnili variací na Americkou krásu. Krize středního věku kriticky se sebereflektujícího intelektuála, jak ji známe třeba ze Slámova excelentního Venkovského učitele, je ale v Elementárních částicích doplněna zvláštní tvůrčí metodou. Jde v podstatě o maniodepresivní film. Jakoby odraz života - ty vlny štěstí a neštěstí, sinusoida střídající polarizované pocity a stavy je odražena i ve formě zpracování - celý film je záměrně kolorován do výrazných (až kýčovitých) pastelových barev, je estetizován coby reklamní realita, přičemž pozitivnost barevného tónování je v příkrém rozporu se zobrazovanou skutečností - jde často o hyperrealistický až hypernaturalistický příběh, kdy řada scén je záměrně gradována až k naturalistické syrovosti (exhumace babičina hrobu, manželka v erotickém prádle, sexuální scény atd. atd.), které jsou ovšem posléze ,,zalité sluncem" a jejich vyznění je tak utlumené. Silný rys tu má absurdní komičnost oněch situací, už dlouho jsem se tak nahlas nesmál, jako u scén, kdy na Bruna zbude k masáži chlupatý jižan v neskutečných tangách či jeho učitelskému působení... Chvíli štěstí, chvíli deprese a krize, chvíli nahoře, chvíli dole...jako na houpačce...odraz sinusoidy životního běhu... Leitmotivem je v bipolárním světě obou bratrů motiv predestinace. Je zajímavé sledovat, jak Bruno, přičiněním své zdrcující životní zkušenosti rasista, který kvůli své matce nesnáší hippies, se nedokáže od svého životního stylu (latentně naprogramovaného matkou) odpoutat a sám v podstatě žije jako novodobý hipík - nevázaný sex, odchod do svobodomyslné komunity atd. Stejně tak Michael, úspěšný vědec, který si ze svého dospívání pouze s babičkou nese do života pochroumaný vztah k ženám a na něm vlastně založí i svou vědeckou dráhu, paradoxně tak odkrývaje meritum věci - neschopnost citu a empatie vůči druhému, přehnaný západní individualismus ubíjející normalitu mezilidských vztahů... Milovat jsme schopni teprve až v mezní situaci... Zajímavé je též sledovat, jak všichni tvůrci dospěli (třeba Moritz Bleibtreu a Franka Potente od dob Loly běžící o život...podávají tak úžasné herecké výkony, procítěné, empatické a opravdové...) Od dob Nebe nad Berlínem nejlepší německý film! (a všimněte si toho posunu - tam, kde Wenders ještě vidí v 80. letech anděly, spatřuje Oskar Roehler dnes jen trápící se obyčejné lidi...) (03.04.2008)

933. hodnocený film: Já prostě tyhle herce žeru. Každý se mi ukázal již několikrát jako skvělá volba pro svou roli a zde tomu nebylo opět jinak. Z těchhle snímků, které se tváří socialisticky, ale jsou natočeny v moderní době, mám skutečnou radost. Jen ta jména: Moritz Bleibtreu (Baader Meinhof Komplex, Lola běží o život), Martina gedeck (Baader Meinhof Komplex, Životy těch druhých). Nedá se mnu co příliš vytknout, jen snad ta odtažitost od diváka, díky které se tyto německé snímky moc do povědomí lidí nedostávají. 5* si ale jistě zaslouží a mohu jen dále doporučit. 5* (06.11.2010)

Dost dlouho jsem se na film chystala a ne a ne se k němu dostat........vlastně až někdy v sedm ráno, protože jsem od pěti byla vzhůru.I když jsem měla skoro celou první polovinu filmu dost smíšené pocity, až jakoby k názoru, jestli si ze mě tvůrci tak jakoby maličko a nenápadně neutahují. Ale potom mě film zcela pohltil....život dá někdy vážně zabrat a každý se s ním pereme určitým způsobem, tu hůře, tu lépe.....skvělá hudba, takže plný počet hvězd. (20.04.2012)