Sherlock Holmes a případ hedvábné punčochy

Za mlhou hustou tak, že se v ní dají krájet nožem prostitutky a škrtit silonkami ženské z vyšší společnosti, leží kanape a na něm zfetovaný Sherlock Holmes. Jeho představitel sice nepostrádá charisma, bohužel se po celý film tváří, jak by měl v zadku zaražený vystřelovací deštník... rozevřený. Scénář příliš nereflektuje na dílo A.C. Doylea ani na historická fakta a jestli se těšíte na zdlouhavé tápání, kdo je vlastně vrah, tak doporučuji sledovat se zavřenýma očima a se špunty v uších. Michaeli, ty chlape s ksichtem nacisty, nadabovaný lehce psychopatickým tónem, ty v tom hraješ taky? Tak jak tě odhalí a proč to vlastně děláš? Střídavě jsem sledovala film a z hecu četla "Janu Eyrovou", aniž bych se byla schopná rozhodnout, co si zaslouží méně mojí pozornosti. Film je přinejmenším relativně krátký, zatímco romantickým pidlofilozofováním Charlotte Brontëové se budu ztěžka prodírat nejméně několik dní... Měla jsem to obrátit, Sherlocka Holmese číst a panenským vzdycháním, viktoriánskými lokýnkami a volánky znovu profičet ve filmové verzi, Fassbendera bych očumovala tak jako tak. 50% (16.11.2018)

Nevím, zda se dá u filmu uplatnit úsloví o rybě páchnoucí od hlavy a říct, že film páchne od hlavního představitele, ale prostým faktem je, že sice mám ráda Ruperta Everetta i Sherlocka Holmese, ale jejich vzájemná kombinace na mě zapůsobila jako opulentní večeře na podrážděný žlučník. Everett se na Holmese nehodí ani zjevem, ani chováním předepsaným scénářem, jehož autor patrně jméno Arthur Conan Doyle v životě neslyšel, protože to je jediné vysvětlení, proč je za Sherlocka Holmese vydáván utajený potomek Foxe Muldera a Clarice Starlingové, jenž se z nějakého záhadného důvodu (zřejmě za tím bude mimozemské spiknutí) prochází po Londýně 19. století. Liška podšitá navíc předstírá nepřátelství k Watsonově snoubence, kterou přitom musel přitáhnout z budoucnosti s sebou, protože žena-psychiatrička, konverzující u večeře o sexuálních deviacích, působí ve viktoriánské Anglii asi tak přirozeně jako podvazky na australopithekovi. Zatímco tedy Holmes využívá psychologického profilování pachatele a daktyloskopii a usvědčuje tím FBI z plagiátorství a historiky kriminalistiky z trestuhodné nedbalosti (když se tito odvažují tvrdit, že první daktyloskopická laboratoř v Británii byla založena roku 1903), sleduje oběti a vrahy v opiových vizích (ano, ten Holmes, který si něčeho šlehnul, když nebyl žádný případ na obzoru a potřeboval si zaměstnat mozek) a rozjímá nad svou samotou a misogynstvím, přičemž se od ženy (!) nechá oslovovat křestním jménem, snaží se nás příběh nalákat odkrýváním stop záludného vraha počestných dcer z urozených rodin (kéž by byly aspoň trochu nepočestné, třeba by se pak tempo rozjelo) a nabídne nám pointu, která zasadí páteru Knoxovi hned dvě rány do vazu. Kupodivu se tentokrát autor předlohy v hrobě obracet dost možná nebude, Doyle totiž časem začal Sherlocka srdečně nenávidět, ale i on by snad uznal jednoduchý fakt, že pouliční holka zůstane pouliční holkou, i když ji obléknete do hedvábných punčoch a vydáváte za vévodkyni. Elementary, dear Watson. (08.01.2008)

Příběh dovedně maskovaný londýnskou mlhou, která je na svou významnou úlohu náležité hrdá a neúnavně mlží a mlží, aby všem zúčastněným dle očekávání zkomplikovala pátrání. Nicméně na Sherlocka Holmese a jeho pověstnou dedukci si nepřijde. I když ... případ je sice bez závažnějších problémů teoreticky vyřešen, leč v praxi si bídný vrah klidně unáší další mladičké aristokratky - navíc tak činí velkému detektivovi přímo pod jeho velkým nosem, což je přece jenom poněkud tristní. Následné zachraňování situace pak nemá s logickým uvažováním mnoho společného, neboť se zakládá víceméně na náhodně získaných stopách. Přesto musím říct, že DALEKO tristnější je samotná postava hlavního hrdiny. Do stylové historky se stylovou atmosférou nijak zvlášť nezapadá, je celá taková ... OSTŘE HRANATÁ - jiný výraz mě nenapadá, neboť to, co snad mělo být uhrančivé, je pouze nevhodně humpolácké a svým způsobem odpudivě výstřední. Dobové detaily řešit nehodlám, takže s lehkým sebezapřením přihazuju do placu slaboučké 3* (23.08.2017)

Sice se to mělo jmenovat spíš CSI: Sherlock Holmes, ale jinak je to na televizní poměry obstojná záležitost, která když už nic, tak nenudí, na televizní produkci je hudba taky na vysoké úrovni a má to herce, co dokážou hrát (Ian Hart, Helen McCrory, Rachel Hurd-Wood). A nesouhlasím, že by se Rupert Everett na Sherlocka nehodil, naopak ho v jistých směrech docela vystihl (ovšem je pravda, že Sherlock přece jen nebyl až zas taková fetka). A Michael Fassbender, ano, ano, přiznávám, že na něj se podívám ráda vždycky. (25.03.2012)

A toto malo byť čo? So Sherlockom Holmesom C. Doyla nemá tento film spoločné skoro nič. Rupert Everett je herec, ktorého mám veľmi rada a napriek tomu, že sa tu snaží, jeho Sherlocka mu proste neveríte. Ten by sa totiž nikdy takto nesprával. Dr. Watson je tu za ešte väčšieho hlupáka ako inokedy, plus je strašne nesympatický. Na konci celé rozuzlenie ako aj záverečná scéna vyznie trápne až smiešne. Žiarivý príklad toho, akoby film o SH vyzerať nemal. (08.03.2008)