Sebevrazi - Love story z onoho světa

Komentář po dlohodobé absenci (filmové i ČSFDácké)....a myslím, že lepší start jsem si nemohl vybrat. V seberazích se krásně snoubí poetický surrealismus posmrtného světa s lehkým klišé milostné trojice. Patrick Fugit mě velice mile překvapil. Dospělé dítě s velkýma očima ztracené v krutém světě.Stála ta sebevražda (resp. pokus o sebevraždu) za to?...Film si podle mě krásně pohrál s ideou síly lidského podvědomí a touze dosáhnout v životě vlastního kousku štěstí...jednoznačně 5* (08.03.2009)

Verdikt: Filmy podobného ražení jsou mým šálkem kávy, takže jsem se těšil. Po očekávaném úvodu se film s každou novou postavou, kterou hlavní hrdina potkává, pomalu pěkně rozjíždí, ovšem někdy v půlce se už neobjevuje nic nového, příběhu dochází dech a když se všichni ocitnou u Knellera, přechází k sestupné tendenci. Smát jsem se nesmál, drama žádné, fantasy prvky budiž a romance docela. Možná se na to ještě někdy podívám podruhé. Ale jak říká Eugene: ''Když ti řekne, že se hned vrátí, tak už se nevrátí.'' :o) (05.01.2008)

Hodně dlouho jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a to jsem chtěl v jednu chvíli dát pět. Atmosféra světa dobrovolně odcházejících ze života není snad magická, ale je rozhodně velmi originální a taková nějaká uvěřitelná. Temnější a smutnější svět vykreslený ve filmu v sobě dobře vyvažuje smutek a prázdnou bezvýchodnost s jistou, pro náš svět (nebo námi záměrně uspořádaný život?) málo běžnou mírou volnosti, protože copak si vás nakonec po smrti ještě někdo dovolí buzerovat? - Je to přece na vás, jak si svůj život, který vám již nepatří, uspořádáte a když se vám do něj vkrádají zvláštní věci a malý zázraky, nikomu do toho nic není.. :-). Z mixu prázdnoty, volnosti a smutku se na vás vykulí velmi netradiční road movie, která nabere grády po příchodu výborné Shannyn Sossamon, pro mne jednoznačně nejlepší postavy filmu. Jak už ale zde psali mnozí, poslední zhruba čtvrtina filmu se malinko vydává jinam a ani mě moc nesedla. Sebevrazi - Love story by si úplně vystačili s oním světem a něčím trochu okořeněným pocitovým otevřeným koncem - tak trochu až "racionální" ladění úplného závěru možná potěší ty z nás, co to mají rádi alespoň nějak srovnané (a pak asi taky milovníky červené knihovny, kteří se k tomuhle filmu dostali nešťastnou náhodou), ale melancholickým snílkům dá pecku mezi oči. (09.08.2009)

Těžce pohodová, úsměvně černohumorná, báječně ohudebněná nezávislá vyprávěnka, která extra potěší přítomností hudebního mága Toma Waitse, jenž zaujme hlavní ideou divného polo-světa sebevrahů - toliko velice originální, která však trpí lehkým dějovým deficitem (obzvlášť ke konci) a naprosto neinvenční filmařinou, což je na stranu druhou identifikátorem velké části indie výpotků. Přesto si mě Wristcutters omotali kolem prstíčku. 75% a lehce přitlačím na pilu, takže za 4. (26.03.2009)

Kam půjde duše mrtvých, pokud si vzali život sami? Do pekla, nebe nebo na šedé zamlklé místo bez úsměvu, kde musí pokračovat dále v existenci. Třeba. A třeba je to místo prapodivných úkazů, setkání a skvělých road tripů. Wristcutters mají takové zvláštní tempo a dávkování děje, které zavání dost "indie/alternativ" stylem. Ale herci a jejich postavy to táhnou jistým tempem k něčemu, co se moc dobře sleduje, i přes svou lehkou podivnost a povrchovou lacinost. Sledování Wristcutters ale chce trochu přivřít oko - buďte příliš důvtipní, a rozdrolíte příběh i svět mezi prsty a stěží si jej vychutnáte. Buďte málo, a unikne vám ta sympaticky melancholická poetičnost děje a jednotlivých scén. Tak či tak, napněte plachty a zkuste, co vám do nich Wristcutters přinesou. (18.01.2015)