Světla v soumraku

Prvý krát ma Kaurismakiho film chytil od prvých minút. Zrejme to malo za následok, že v druhej polovici som sa začínal trochu ošívať a príliš som nechápal, kam sa príbeh dostáva. Zvyknutý na pozitivizmus a čierny humor niektorých Akiho filmov, som sa nakoniec cítil dosť podvedený. Navyše sa hrdina chová ako idiot, ťažko mu držať palce, keď si stále necháva znova a znova srať na hlavu. Na druhý krát sa niektoré veci javia v trochu inom svetle. Aj ten hrdinov idiotizmus je pochopiteľnejší. Niežeby som mal v úmysle sa niekedy chovať podobne. (18.05.2012)

Samota vražená zrcadlem až do morku kostí. Mlčení oběti proniká do temnoty vymetených ulic. Osaměním povrzávají boty, bublá cigaretový dým. Pohledy trefované mimo doslech se tříští o zdi. Vláčné nic zavlečené do vyhrocených situací zalepuje život pustinami. Soumrak se tmaví a prohlubuje… Ale ruka Kohosi poplete tu opuštěnou a v nebi svitne naděje.// Jediný film z K. minimalistické trilogie, který se od celku (postavy) krouhá až k detailu, dlani; od „popisné“ metafory k metafoře „prosté“. (31.03.2009)

Film, který jsem fakticky viděla dvakrát, ale ve své paměti ho mám sotva jednou. V dobré víře jsem si jej vybrala na filmovce v programu a až po několika minutách mi došlo, že jsem si jej před pár měsíci pouštěla doma. Nepamatovala jsem si z něj (kromě vzhledu hlavní postavy) zhola nic, asi to dělá to nijaké herectví, že jsou Světla v soumraku pro mne tak neuchopitelná. (01.08.2011)

Po filmu Juha teprve druhé setkání. Opět nádherně groteskní a tragické zároveň. Záměrná jednoduchost, zobrazující charakterovou odlišnost zúčastněných, monotónní až robotický Koistinenův projev a zdánlivě absurdní dialogy. I to je v mých očích ta správná filmová cesta, v podání Kaurismäkiho rozhodně. Nabízí zde vynikající obraz antihrdiny, který jakoby předem počítal a souhlasil se vším, co se kolem něj děje, stává se z něj živý obraz i zrcadlo svého okolí, v němž se mísí zrada a lidská pomoc. (23.07.2017)

Sledovat Světla v soumraku je o nervy. Člověk neví, jestli by hlavní postavě pomohl, nebo jí raději nafackoval. Ostatně se to týká i všech ostatních postav. Dělá si Kaurismäki srandu z diváka i v ostatních filmech? Nevím, bylo to moje první setkáním s panem režisérem a jsem z toho docela rozvařený. Kamenné, bezúsměvné obličeje postav, zvracející ze sebe po minutovém rozmýšlení holé stupidní věty; téměř nerozeznatelné jaro od podzimu; deprese na každém kroku; nejčernější humor, co si vůbec dovedete představit; statické, pečlivě komponované záběry; písničkový soundtrack tak starý, že vůbec netušíte, z dob které světové války pochází atd. Mazééééc! (25.05.2007)