Světla v soumraku

Sledovat Světla v soumraku je o nervy. Člověk neví, jestli by hlavní postavě pomohl, nebo jí raději nafackoval. Ostatně se to týká i všech ostatních postav. Dělá si Kaurismäki srandu z diváka i v ostatních filmech? Nevím, bylo to moje první setkáním s panem režisérem a jsem z toho docela rozvařený. Kamenné, bezúsměvné obličeje postav, zvracející ze sebe po minutovém rozmýšlení holé stupidní věty; téměř nerozeznatelné jaro od podzimu; deprese na každém kroku; nejčernější humor, co si vůbec dovedete představit; statické, pečlivě komponované záběry; písničkový soundtrack tak starý, že vůbec netušíte, z dob které světové války pochází atd. Mazééééc! (25.05.2007)

Kaurismäkimu je v novém filmu vyčítáno, že příběh životního ztroskotance nezjemňuje lehkým optimistickým humorem, jako to provedl třeba ve svém posledním autorském projektu Muži bez minulosti. Já si naopak mysím, že pouze takto mohl perfektně vyjádřit neutěšený životní stav - absolutní osamění pomocí filmového média. Kaurismäki kašle na nějakou klasickou výstavbu scenáře, postavy nám předkládá jaké jsou, bez psychologického vykrslení, bez náhledů do jejích minulostí. Zejména u hlavní postavy, jež je prototypem filmového antihrdiny. Nechává sebou vláčet, upne se na krásnou ženu, i když odhalí její zištné a zločinecké úmysly. V průběhu filmu se však dá přeci jen trochu dedukovat důvody jeho pasivity a odevzdání - jeho snahy o vymanění se z bídného života ztroskotávají již v zárodku. Pokus o podnikání končí už u banky, která odmítá půjit a snaha o pomsty se zvrtne do tragického (a zcela nefilmového) vyústění. Závěrečná optimistická tečka však dává přeci jen malá světla naděje v životním soumraku. (10.01.2007)

Mechanické odcudzenie jednotlivcov ako dôsledok postupného zániku pút tvorených tradičnými komunitami (rodina, nezištné priateľstvá). Všetko v mene "slobody" a hesiel o nutnosti individuálnych postupov. Kaurismäki príbeh o vykorenení a využívaní poňal ako minimalistickú, no štýlovo vybrúsenú smutnú milostnú drámu mladého nočného strážnika. Kamera uchvacujúco zachytila postavy ako strnulé portréty vystupujúce z kontrastne čierneho pozadia. Hustnúci smútok mechanizovanej roboty, tichého bytu a zafajčených barov dotvárajú prevažne posmutnelé melódie. Zložito nastavené spoločenské pravidlá neumožňujú hrdinovi vymaniť sa z podradného postavenia (pokus o podnikanie). Osamotene blúdi nocou. Náhla zmena v podobe očarujúcej krásky nezaváňa kóšer citmi, ale zúfalý samotár chce veriť, že našiel tú pravú. Raz však darmo: moc patrí bezškrupulóznym podvodníkom a ich kurvám, ktorých súcit končí v korení sa bohatstvu a moci. Stále ponurejší a trpkejší Kaurismäki nemá ilúzie o súčasnom svete, napriek tomu ponúka istú, i keď malú, nádej na obnovu vzťahov ich znovuvybudovaním zdola (Muž z minulosti), či v spoločensky rovnocennom prostredí. (09.01.2007)

Členové Vídeňského kruhu, navazující na jednoho z nejvlivnějších filozofů 20. století, Ludwiga Wittgensteina, se shodovali, že spousta filosofických problémů vlastně neexistuje, jsou to nesmysly povstávající z nedbalého užívání jazyka, z představy jazyka jako obrázků či značek připevněných na věcech. Podobně chápe omezenost jazyka Kaurismäki. Proto jsou veškeré dialogy v jeho filmech tak nezvyklé a nepřípadné. Jde o to, že v jazyku přemýšlíme o našem světe, ovšem toto přemýšlení je chybné, a to do té doby, než přezkoumáme jazyk samotný. Mimo zmíněné využívá Kaurismäki dvojí metodiku „sledování“ postav. Kameru zapíná tehdy, kdy ji většina režiséru vypíná. Tím pozoruje postavy v momentě, kdy nevedou bohatý život jejich hollywoodských protějšků A pokud ji přece jen zapíná ve stejném momentě, deformací scény na evropský způsob vtlačuje postavy do nesocializovaných, mentálně retardovaných (a o to zábavnějších) figur, jakou byl divoký chlapec z Aveyronu nebo dívka Genie. (03.11.2008)

Koistinen! Celou stopáž jsem se chechtal nahlas. Způsob, jakým to Koistinen kupuje a nic s tim nedělá je na straně jedné velice úspěšnou komedií. Jeho jednotný neurčitý výraz, kdy plně upře do kamery mě s jistotou vždycky rozesměje. Akorát je mi zatím poněkud nepřístupný Koistinenův mikrokosmos, na jedné straně jeho hnací síla založit firmu nebo brousit kudly hrnečkem a na druhé straně jeho neprůstupnost a odevzdání se osudu, což by snad měla vynapravit další projekce. Kaurismäki mi už druhým filmem velice sedl, ať už je to chladivě atraktivní režijní styl, černohumorný fóry potažmo originální záběry společnosti redukované na jednoho stylově hrajícího Elvise a tím pádem i hudební složku věci. 4,5* (25.11.2010)