Zajatci mlhy

( Trochu ) jiný pohled na válku, než na který jsme zvyklí a který nám servíruje valná část zdejší produkce. Snímek se snaží ( a nutno dodat, že se mu to i vcelku daří ) poukázat na nesmyslnost všech válek. Na obou stranách jsou totiž ( alespoň v drtivé většině ) " obyčejní lidé " , kteří by mnohem raději dělali všechno možné ( např. byli doma se svými rodinami ) jen ne se stříleli navzájem. Hlavní devízou celého tohoto snímku je bezesporu kamera a působivě vykreslená atmosféra daleké nehostinné sibiřské tajgy. Za zmínku určitě stojí i působivý hudební doprovod. Naopak na čem mohli ( měli ) tvůrci více zapracovat a to tak, že velmi, je mnohem větší prokreslení jednotlivých charakterů postav. Nemůžu ale rozhodně říci, že i přesto, že se snímek odehrává převážně v " přátelském duchu " ( byť se jedná o (proti) válečný snímek ) by nebyl působivý a aby bylo všem jasné, že válka není žádná sranda, přichází tvůrci ( a vytrhávají tak diváka z určité letargie ) s velmi působivým závěrem. Protože hlavní síla ( dopad na diváka ) kolikrát nespočívá v ukázaném, ale naopak v tom, co si člověk představuje. Fantazie je totiž mrška a vidá za km filmového celuloidu..." KRÁSNĚ KRUTÝ KONEC ". (25.10.2010)

Stále váhám nad hodnocením, protože film se mi moc líbil. Začátek sice není nic moc, ale jakmile se zajatci s nepovedeným poručíkem dostanou do vesnice, děj má spád a grády. Ať jde o vesnickou čarodějnici nebo sblížení vesničanky s Hansem, lov na medvěda, Byla jsem dojatá, když po ránu vycházeli němečtí zajatci z obydlí a spěchali na apelplatz. Všechno to bylo tak poetické, k tomu polární záře. A pak ten strašný konec ... Takže dávám plný počet. Všechno ostatní už tu napsali jiní. (03.04.2017)

Ruský film, který osvěžil přesycenou nabídku kin americkým mainstreamem, působí podobným způsobem, jako kdysi Polanského Pianista. Působivý film o válce a znepřátelených stranách bez zákopů, výstřelů a válečné vřavy vůbec. Film mohl lehce zklouznout do laciné sentimentality, ale díky vkusně napsanému scénáři a velice zdařilé režii se tak naštěstí nestalo. (17.12.2006)

Náhodou jsem na to narazila v noci na dvojce a příběh mě chytnul, tak jsem ho dokoukala. Normálně na tyhle komorní válečný filmy moc nejsem, nicméně tenhle příběh z odlehlé ruské vesničky je jiné kafe. Citlivě, působivě a bez laciného tlačení na pilu je zde ukázáno, jak snadno lze smazat rozdíly mezi skupinami nepřátel i jak snadno jde tohle všechno zase zničit. Právě v nekompromisním konci, který moc neukazuje a moc nad ničím neprodlévá, tkví síla toho filmu. (06.04.2011)

Zajatci mlhy je film hodně podobný Grbavici - v obou případech jsou hrdinové daleko od války, až se téměř zdá, že se jich už netýká, aby závěrem, ve své podstatě brutálním, ale podaným se samozřejmou lehkostí, připomněl, že válce nelze jen tak uniknut. Ani 12 let od konce války v případě Grbavice, ani několik tisíc kilometrů od fronty v případě Zajatců mlhy. Samotný film ve mně nezanechal hlubší dojem. Může za to nedotažený scénář: postavy zůstávají ploché, málo výrazné a neznámé i na konci filmu a jednotlivé mikropříběhy, jež vznikají během vzájemného pobytů zajatců a žen, jsou spíše jen náměty, které zůstaly nedořečené a nerozpracované. Přítomnost jakéhosi čarodějnictví je IMHO naprostý omyl. Zmiňovaný závěr mě pak zcela logicky nechal zcela chladným a netečným. Přesto ale nejsou Zajatci mlhy ztracený případ, kamera snímá velice obstojně, asi největším kladem je hudba (bohužel použitá velmi málo), nicméně téma okázale zastínilo čistou filmařskou práci. Což platí i pro, v úvodu zmiňovanou, Grbavici. (21.12.2006)