Suzumija Haruhi no júucu

Nádherný příběh člověka, který v obrovském světě hledá svou individualitu, něco, čím by se odlišil od milionů ostatních, protože je zoufalým prozřením, že zážitky, jež považuje za výjimečné, zažívají i všichni okolo... A zároveň doklad síly lidské vůle a odhodlání, schopnosti dosáhnout v životě toho, co si vytýčí. Jde o psychologicky nezvykle propracované anime, jež veškeré myšlenky ohromně atraktivním a přirozeným způsobem transformuje do děje popisujícího v zásadě běžný život studentů střední školy. Na jedné straně je Suzumija Haruhi poměrně typickou středoškolskou (mírně!) komediální podívanou, plnou krátkých sukýnek a poněkud trhlého humoru, na straně druhé dokáže během několika vteřin plynule navodit existenciálně neskutečně tíživou atmosféru, která seriál staví do zcela jiného světla. Jednotlivé epizody mají často úplně jiné tempo a náladu, jsou proměnlivé jako mysl dospívajícího člověka. Narazíme na detektivku, při jejímž rozmotávání se solidně zavaří mozkové závity, nebo obrovské bitvy vesmírných lodí, jiný díl zase tone v takřka bezeslovné melancholii deštivého zimního podvečera a kapitolou samou o sobě je fantastická nultá epizoda, při jejímž sledování jsem naprosto nechápal, oč jde, ale byl jsem bezmezně fascinován. Vypravěčem, postavami, kostýmy, kočkou na Jukině rameni... Téměř každý díl je unikátní, ale báječně spolu ladí a navzájem se doplňují. Společně s dějem se stejně důsledně proměňuje i audiovizuální forma jeho vyprávění, jejímž vrcholem jsou abstraktní obrazy malované po stěnách cesty do Haruhiny duše, obzvláště scéna se Stadionem, při níž pozná, jak bezvýznamnou pro svět je. Celý seriál má režisér pevně v rukách, nic z něj nevyčnívá, nic v něm nechybí. Při opakovaném zhlédnutí lze jen obdivovat, jak dobře v něm fungují všechny souvislosti a jak pečlivě hrají svou roli i zdánlivé detaily. Suzumija Haruhi no Júucu je jedním z těch uměleckých děl, s nimiž jsem se setkal, a už mě neopustila. (24.11.2006)

Tak nějak nemůžu najít důvod, proč je zrovna tenhle seriál tak vynášen do nebes, jasně, b´všechno tu funguje tak jak má (až na to anachrologické řazení dílů, i to by se podle mě mělo řídit nějakým pravidlem, nebo pojným prvkem, nic z toho tu nevidím a kdybych na to nekoukal v jednodenním vrhu, dovedu si představit, že by mě to štvalo), jenže všechny postavy jsou až moc figurkovité a nenabízí moc hlubšího a jsou hrozně jednopolohové, aneb ten je veselý, ta je tichá, nebo po případě ta má velké kozy a tváří se roztomile, jenže co je nejhorší je fakt, že i přes to všechno to funguje dobře, byť například naroubování mimozemsko - časocestně - psionické linky považuju za hrozně pitomé a ne moc funkční, obzvlášť když se jedná o zcela zbytečné pokusy o něco jako souboje. Znovu podotýkám, že i tak to funguje dobře (což mě popravdě docela překvapuje, když tu vlastně pořád dštím věci, které se mi nelíbili a ještě jich pár bude). Dost možná je to i tím, že hlavní ženská postava, střelená Haruhi Suzumiya mi připadá jako nejnudnější ze všech, ale což, zřejmě jenom pěstuji jiný druh úchylity, čímž se geniálním oslím můstkem dostávám k další věci, která mě docela štvala a to je někdy až moc velká podbízivost, aneb první díl vlastně nemá jiný důvod existence, než ukázat co nejvíc koz v kostýmku zajíčka, což samozřejmě nic proti anime záběrům na školačky v kostýmkách, ale... Ale stejně tomu ty čtyři musím dát, což mě vlastně docela štve, protože ono je to vážně dobře udělaný, jdu se zbičovat... (06.07.2014)

Haruhi je základ všeho dobrého a zlého co se dá u otaku najít. Vlastně jen toho dobrého. Kdo neviděl, ten má smůlu, protože přichází o skvělou podívanou. Celá parta S.O.S týmu je velmi povedená, bodeďby ne, je v ní člověk, mimozemšťan, cestovatel časem a jasnovidec, a vší té estrádě velí polobůh Haruhi. Je hezké vidět, že zrovna takové anime má takový úspěch. Kyon je super! Jeho styl alá ''kašlu na všechno a hlavně na tebe, Haruhi'' je velmi zajímavý, zvlášť když lže sám sobě. Celé anime má šťávu a rychle to ubíhá, což je najednu stranu dobře a nadruhou špatně, protože jak rychle to uteče tak rychle přiteče druhá série, při které jsem si nejednou řekl jedno velké WTF - tedy, ano, mluvím o dílech ležaté WTF osmičky. WTF, WTF, WTF - co to má být? Ani nevím kolikrát, ale prostě mockrát se opakuje jedno a to samé. Toto je test pro zkušené otaku - vydržíte se dívat 10x na to samé? Já ano, a tedy, po 3tím stejném díle jsem začínal být poněkud paranoidní, a po 10té ležaté osmičce jsem vypadal jako mrtvola. Ale přežil jsem to, scénáristi očividně chtěli vyzkoušet co lidé vydrží, a myslím že se jim to povedlo. Proto, zprůměrované hodnocení obou dvou Haruhi -. 95% :) (11.12.2012)

To byla jízda. Bláznivě zamíchané díly se k hyperaktivní Haruhi výborně hodí. Každá z pětice hlavních postav je tak dobrá, že si jen ztěží vyberete oblíbence. K dokonalosti chybí jen kousek. Občas jsou Kjonovi komentáře jen rádoby vtipně cynické, jindy se Koizumi až moc usmívá nebo Mikuri moc často brečí. Ale to jsou jen drobné vady na kráse. Škoda, že Haruhi po prvním resp. druhém dílu přestala střídat účesy a barevné stuhy do vlasů. (03.05.2011)

Už mnoho let odkládám komentář k Haruhi, protože cítím, že nedovedu slovy vyjádřit, co pro mě tento seriál znamená a jak je dokonalý. Nyní jsem se k tomu odhodlal a rovnou to vzdávám. Stále bez šance. Nejde popsat pocity, které mám, jen na něj vzpomenu. Pnutí v hrudi, lehké záchvěvy smíchu, roztáhlý úsměv se vzpomínkou na Nagato, lehký pocit zvlhčení očí vpomínaje na naprosto dokonalý film... Vytvořenou zálibu na baseball právě díky tomuto anime... Ach Haruhi :-) 98% (08.01.2016)