Vyhoštění

Film ponúkne rôznorodý guláš všakovakých pocitov. V prvom rade treba uznať, že A. Zvjagincev vie točiť a že určite patrí k tým najlepším režisérom súčasnosti. Snímok ma oslovil hlavne po technickej a filmárskej stránke, ktorá je skrátka geniálna. Dlhé, statické zábery kamery mi nevadili ani v najmenšom, pretože narozdiel od mnohých iných príkladov, mali tu svoj význam a zmysel. Myšlienka vypovedaná vo filme sa tak často krásne metaforicky pretavila aj do obrazu - napr. scéna s vyschnutým potom v predobraze vyschnutého porozumenia dvojice a pod... Takých príkladov tu bolo neúrekom. Je to niečo podobné, čo vo svojich filmoch robil aj Tarkovskij. Do toho vyhrávala perfektná hudba, ktorá tieto pocity ešte dokázala umocniť. Na druhú stranu ale by som mal nejaké výhrady k obsahovej stránke filmu a jednaniu postáv, hlavne k postave manželky. Jej konanie mi prišlo iracionálne a hlúpe, podobne ako aj brata Marka. Čo sa týka Alexa, ja osobne by som hneď na začiatku kládol úplne iné otázky ako kládol on. A hlavne by som si počkal na odpoveď a neskákal neustále do reči. Toto troška ten výborný dojem z filmu pokazilo. 80/100 (06.04.2017)

Film jsem poprvé zhlédl v r. 2007 na MFF v Karlových Varech a hluboce mě zasáhl. Dodnes mi v paměti uvízly dlouhé záběry auta projíždějícího kolem temných instrustriálních prostor za doprovodu znepokojivého hudebního doprovodu - nádherná kamera, lokace a hudba jsou hlavní poznávací znaky tohoto neobyčejně působivého snímku. Když jsem si film znovu pustil po letech, nyní mnohem lépe obeznámen s dalšími Zvjagincevovými filmy, oslovil mě srovnatelnou měrou jako tehdy ve velkém sále Thermalu. Již úvodní dlouhá scéna sledující jízdu auta po polní cestě předznamenává, že jde o filmařsky suverénní a ambiciózní počin, který své karty vykládá pozvolna na prostoru rozmáchlé stopáže 2,5 hodiny. Komorní příběh sleduje osudy několika postav (výborný Konstantin Lavroněnko v hlavní roli Alexandra), z nichž nikdo není zcela bez viny a film mnoho motivů pouze naznačuje, aniž by dával jednoznačné vysvětlení. Saroyanův text "Směšná záležitost" z r. 1953, jímž je tento film inspirován, podle všeho zatím nebyl přeložen do češtiny (nebo se mi ho alespoň nepodařilo dohledat), což je škoda, protože bych si ho nyní s chutí přečetl. Zvjagincev je rozhodně nejzajímavější současný ruský filmař, kterého znám - každý jeho film představuje výjimečný divácký zážitek, ze kterého se vzpamatovávám celou věčnost. (31.03.2015)

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

Dokonalé filmové remeslo a zároveň silné koncepčné ohliadnutie sa za znamenitou tvorbou velikána Andreja Tarkovského, ktorého diela sú hodné prepáliť ti mozog kompletne na sračky. Po drsnom debute Návrat a pred úplným upísaním sa tvorbe výnimočných sociálnych drám a kritík mapujúcich život v kontemporárnom Rusku sa vo Zvjagincevovej filmografii objavil atypický kúsok – súčasný Tarkovskij vol. 2 so všetkými obsahovými & vizuálnymi atribútmi prítomnými alias trojhodinová odysea o "vyhnanstve" a rozklade rodiny/manželstva s absolútne strhujúcim Lavroněnkom v hl. role, s pomaly formujúcim sa rež. štýlom slow cinema so zameraním sa na dlhé zábery, minimalistickými tónmi Dergačeva, no najmä tým pre oči podstatným – kameramanský maestro Kričman na trón... ♪♫ (x) (17.5.2019) (25.11.2022) (25.11.2022)

Mám tolik rád tuhle ruskou drsnou školu... Brácha tahá bráchovi kulku z ruky na gauči v pokoji a přitom spolu několika málo slovy poklábosí o životě, sterilizace nástrojů proběhne letlampou a špiritusem a špiritusu si cvakne i pacient namísto narkózy... Skvostný začátek. A skvostný celý film. Vynikající herci, scénář, dialogy, kamera. Fantastické lokace! Těžkotonážní filmový projektil ruské syrovosti a spolehlivý katalyzátor existenciální depky, tzn. jsem opojený a v mírné euforii. Snad ještě intenzivnější a hlubší zážitek než Zvjagincevovo předchozí Vozvraščenije, a to je co říct. Leckterý divák si možná v plné síle uvědomí, že k silnému filmu není zapotřebí, aby herci mleli a plkali a žvanili jednu větu za druhou a aby kamera skákala na všechny strany a střihač freneticky stříhal a režie nás omračovala bombastickými triky a bombastickou výpravou a bombastickou (nebo jakoukoliv jinou) hudbou a podobně. Za jeden z vrcholů filmu považuju rozhovor Aleksandra a Marka v autě u nádraží - tahle krátká a prostá scéna je taková nenápadná, ale zároveň zatraceně hluboká sonda do pověstné ruské duše. (04.06.2015)