Dopisy z Iwo Jimy

Clinte, Clinte, tohle se ti teda povedlo. K filmu jsem se dostal až teď (ano pro válečného filmového fandu je to skoro ostuda). Knížku dopisů mám. Smekám před Kurybajashim, to co se pod jeho taktovkou vybudovalo na sopečném ostrově je až neuvěřitelné. Mít Japíci v provozu letiště a více munice a potravin, pro Amíky by bylo dobytí ostrova problém. Sice měli technologickou a početní převahu, ale vysoké ztráty v Tichomoří doma hustě srážely morálku a politikům i generálům dělaly těžkou hlavu. A to byl první úder na Japonsko, první vylodění na Japonské půdě. Vše předtím byly ostrovy a atoly, které byly okupovány. Film je zpracován velmi věrohodně, vymyšlené dějové linie mi nevadí. Eastwood se snažil podat obraz tak jak to asi viděl japonský voják. Osobně si myslím, že i tento japonský (rádoby) pohled je ještě pořád hodně americký. Myslím, že ani Amíci, ani Evropané, dokonce Australáci a Novozélaďáci mentalitu Japonců Nechápali a nepochopili ani za války, natož dnes. Myslím, že těch co nějak pochybovala či měla strach byla jen hrstka. Zbytek byl drilem tvrdě vycvičená armáda, která prostě nepřemýšlela. Jednotlivec v japonské armádě nemyslel a ani nesměl. Co mě nakrklo byl přílet generála Kuribajashiho na Iwo Jimu americkým letounem Beechcraft 18 (sice v japonské kamufláži) a jeho pojíždění po ostrově v ruském gazíku... To si Clint mohl odpustit, nevěřím, že se někde v Japonsku nenechází nějaký letuschopný japonský dvoumorák z války a o terénním autě už ani nemluvě... Poslední zteč byla ve filmu ztvárněna jako holá sebevražda všech proti dobře zakopanému nepříteli, ve skutečnosti Amíci protiúder nečekali a velmi je překvapil. Japonci se dostali až na letiště, kde Amíkům udělali velké zráty zejména na pilotech a letištním personálu. Jsem zvědavý na Vlajky našich otců. Bojím se však toho amerického patriotismu, někdy cáká z obrazovky až je z toho divákovi špatně. Ale uvidíme. Za Iwo Jimu dávám plnou sazbu. * * * * * (15.09.2013)

Nuda nuda nuda, naprosto děsná nuda. Tady Clint Eastwood fakt šlápnul vedle a ani nechci pomyslet jak bude vypadat jeho druhej film o stejným tématu, ale podle ohlasů nudnější než tenhle nudou nabitej film, Vlajky našich otců. Hodně velkým problémem je přítomnost převážně stejných čongů, protože když nejsou dobře rozeznatelní, tak se z filmu pro mě stává děsnej guláš a to je přesně tenhle případ, na konci se mi dokonce stávalo, že sem myslel ,že jedna postava chcípla ve filmu nejméň 4x a to se mi nezdá moc pravděpodobný, ono to asi bylo taky tim, že se Clint neobtěžoval se jmény postav a všechny šoupnul do jednoho pytle a pak se v tom vyznej. No ono je pravda, že by to stejně asi nepomohlo, protože než bych si to japonský jméno zapamatoval, tak by byl konec filmu. Co se týká příběhu, tak samozřejmě to je celkem zajímavej přběh, ale opět naprosto nezáživnej a povětšinou nudnej a jediná pasáž, která se zdá jako opravdu výboprná je dlouhá asi 5 minut a to neni zrovna moc. A nejhorší na tom je, že film je fakt nekonečnej, těch 140 minut ubíhá tak pomalu, že sem myslel že do konce fakt nevydržim a hlavně mi přišlo, že tenhle film prostě nešel moc dobře zakončit a tak to Clint tak nějak sesmolil a vyšel z toho takovej konec aby to nemuselo jet donekonečna. Od Eastwooda fakt velký zklamání (18.03.2007)

Pohled na válku trochu jinak, místo sugestivních pohledů zblízka na naturalistickou akci zaujímá divák polohu vzdáleného pozorovatele a tichého soudce. Nesoudí však dobro a zlo, nezvrací z odpadlých končetin (i když ani ty nejsou opomenuty - hrají až druhé housle), nýbrž nahlíží na válku z hlediska humanistického s podkladem odvěké samurajské cti. Výsledek však mohl vyznít i silněji, pointu "vyprávění z dopisů" až tak tak zachraňuje jedna z posledních scén a symboliku stejných zájmů obou bojujících stran (dostáváme stejné dopisy / jde nám o rodiny) je také třeba hledat. Snímek je to trošku náročnější, než válečné obvykle bývají, ale jak se říká, kdo hledá najde. Rozvolněné tempo se sice k filmu hodí, ovšem místy už opravdu naráží na krajní mez únosnosti, za to však vizuální forma nemá chybu - barvám je ubráno na intenzitě, takže obraz je "rozmanitě šedý", jen krev a oheň zůstávají v zájmu konstrastu přirozené. 8/10 (26.12.2008)

The real heroes are the ones left on the island. Stanley Kubrick se dlouhou dobu připravoval na svůj velký film o holocaustu, ale nakonec mu vítr z plachet uzmul mladší kolega s oscarovým Schindlerovým seznamem, o kterém britský mistr prohlásil, že nevypráví o miliónech mrtvých, ale o těch pár stovkách, které to nakonec přežily. Kubrick by z Dopisů z Iwo Jimy měl jistě radost (a nejenom díky kubricovskému záběru postupného vzdalování se od postavy a její vyhranění z prostoru), nevypráví totiž o těch pár přeživších, ale o těch spoustách mrtvých._____ A nabízí po čas filmu tolik emociálních vrcholů, které jsou z koncepčního hlediska tak famozně zvládnuté, že jsem nevěděl, jestli si vychutnávat dokonalý audiovizuální zážitek (ten Oscar za střih zvukových efektů je opravdu zasloužený), nebo žasnout nad tím, jak úchvatná anti-teze k Spielbergově Zachraňte vojína Ryana to je. _____ Stejně jako Vlajky našich otců, které jsou odvážným vypravěčským experimentem, byly oduševnělou nápodobou starších válečných filmů v čele s těmi Raola Walshe, Dopisy z Iwo Jimy vypadají jako válečný snímek Akiry Kurosawy či Jasudžira Ozua. Odpovídá tomu i výstavba celého díla, staromódně pojaté flashbacky (najezd na tvář a následný odjezd po skončení flashbacku) a hlavně držení se a občasná kritika kodexu cti, který nedovoluje některým jedincům nařknout film z přílišného tlačení na pilu (ano, Tomášku, mluvím k Tobě :-))._____ A ta 5. hvězdička je za až literární způsob narace, výjevy na hraně, které nejsou plakátové, ale jsou ve filmu z důvodu experimentování s konceptem a stylem, který je do detailu promyšlený, a za střídání záběrů nezúčastněného a těch subjektivních při bitevních scénách, které jsou pohlcující. (03.03.2007)

Koukám, že jsem asi jedinej, komu se víc líbily Vlajky našich otců. Dopisy z Iwo Jimy jsou pohledem na pacifický konflikt z druhé strany, za což Eastwoodovi skládám poklonu, přesto se nemůžu ubránit dojmu, že i přes snahu ukázat nenáviděné Japonce z lidského hlediska, si stejně hřeje svojí americkou polívčičku. Japonské charaktery se zde vyskytují asi v takovémto poměru – 20% jsou válkou fascinované svině, kteří jsou silně neschopní a zákeřní, přesto zastávají vysoké funkce, 70% jsou zfanatizovaní blázni bezhlavě jdoucí za hrdou smrtí ve jménu císařství, 9% jsou odvážní čestní mužové, chytří hrdinové, kteří vymýšlí skvělé plány jak nejlépe pozabíjet co nejvíce američanů, přesto pak ošetřují raněné nepřátele a 1% hlavní hrdina, vojín který se chce vrátit domů ke své rodině! Hrozně pěkně to vypadá, některé postavy a scény jsou úžasné (japonský plukovník, bývalý olympijský vítěz v rozhovoru s raněným americkým vojákem, „Gratulejeme, váš manžel jde do války“ a řada dalších, když už se bojuje, tak je to strhující, přesto jsem se ale chvilkama nudil. Ne často a ne hodně, ale u Vlajek se mi to nestalo! (14.04.2008)