True

Veľmi pôsobivý film, akurát, že ten úvod ma zaskočil, lebo prirovnávať lásku k ročným obdobiam sa mi nepáči, ale našťastie to dopadlo inak. Taktiež dievča bývalo blízko divadla a slepí chlapec k nemu poznal skratku, no ona nie, tak to bolo viac než divné. Taktiež som nesúhlasil so všetkými ich aktivitami, ale láska slepého chlapca a vidiaceho dievčaťa na mňa zapôsobila. Svojou technikou tiež nebol zlý, ba možno naopak a tak to oceňujem, lebo to bolo podľa mňa kvalitné. (03.05.2013)

Zrežírovat a obsadit se do tohoto snímkiu byl Tykwerův nejlepší tah. "Kraťák" o slepci, který je bezhlavě zamilovaný do Natalie Portman. Krásná lyrická pohádka. Je to energické a je to skvěle podané. Až po přečtení zdejších komentů jsem zjistil, že je to z Paříži miluji tě, na co se asi brzy podívám pokud je to tak dobré jako True, tak klobouk dolů. (20.04.2012)

Za sedm minut se toho tolik dozvědět, to je hezká věc. Začátek se mi obrovsky líbil, monolog Natalie Portman byl skutečně překrásný. Film "Paříži, miluji Tě" jsem ještě neviděl, ale pokud se nese ve stejném duchu jako tenhle kousek, už teď se na něj těším. Je to moc hezký příběh, ke kterému není třeba nic dodávat. Jen se mi nelíbila ta rychlostní směs představování celého jejich vztahu, šlo to udělat lépe. Ale nebylo to špatné, to vůbec ne. (14.07.2013)

Pulzujúca poéma o láske. Pulzujúca preto, ako dýcha životom, ba priam vitalitou, povedala by som... Tak "životaschopne" vyrozprávaný vzťah sa často nevidí. Podobný pocit radosti zo života vo mne vyvolali Clementine a Joel z Večného svitu nepoškvrnenej mysle- takisto neuveriteľne životaschopné, a paralela je aj ďalšia- ich mozaika lásky sa tiež spája iba v spomienkach... True vôbec neklame, keď sa nám obrazmi i zvukmi prihovára, že jednou z tých najúžasnejších vecí na Zemi je tá komplikovaná pani Láska. Nádherne vymyslený, citlivo natočený a zhudobnený kúsok. Natalie Portman a Melchior Beslon- skvelé, skvelé, skvelé... Myslím, že celé je to bezchybné. (20.03.2008)

And you were accepted, of course. You moved from Boston to Paris into a little apartment on the rue du Faubourg-Saint-Denis. I shoed you our neighborhood, my bars, my school. I introduced you to my friends, my parents. I listened to your texts, your singing, your hopes, your desires, your music. You listened to mine. My Italian, my German, a bit of Russian. I gave you a walkman. You gave me a pillow. And one day, you kissed me. Time went by, time flew and everything seemed so easy, so simple, so free, so new, so unique. We went to the movies, we went dancing, we went shopping, we laughed, you cried, we swam, we smoked, we shaved, sometimes for no reason, or for a reason. Yes, sometimes for a reason. I brought you to the academy, I studied for my exams, I listened to your singing, to your hopes, your desires, your music. You listened to mine. We were close, so close, ever so close. We went to the movies, we swam, we laughed. You screamed, sometimes for a reason and sometimes without. Time went by, time flew. I brought you to the academy, I studied for my exams. You listened to my Italian, German, Russian, French. I studied for my exams. You screamed, sometimes for a reason. Time went by for no reason. You screamed for no reason. I studied for my exams, my exams, my exams. Time went by, you screamed, you screamed, you screamed. I went to the movies. (06.09.2011)