Opilí slávou

V zásadě se mi Opilí slávou líbilo, ale ne tolik, jako Život v oblouznění... Má to nápad, má to vtip, je to pěkně natočené, výborně zahrané, ale výsledný efekt se mi nezdál být až tak bombasticky zábavný, jak by být mohl. Co mě akorát potěšilo byl konec, který krásně vygradoval (kýčovitěji to už nešlo :-) a až potom jsem si vlastně uvědomila, že to ve skutečnosti zas tak špatná hra nebyla. Slabší čtyři hvězdičky, tři se mi zase zdá být málo... (11.06.2010)

Aneb co s člověkem může, ale nemusí udělat sláva a popularita. Steve Buscemi je můj oblíbenec a nemůžu si pomoct – tady je prostě boží. Jeho typický a nezaměnitelný hlas, nejrůznější obličejové kreace a energické herectví jsou zkrátka nenapodobitelné. Delirious je velmi příjemný film, který vážnou i zábavnou formou ukazuje každodenní tvrdý chléb práce profesionálního „paparazzi“ fotografa, a který na konci upřímně dojme. (26.03.2008)

Čekala jsem to mnohem lepší, ale i tak je to dobrý, řekla bych celou dobu takový průměrný film o novinářích a jednom bezdomovci, který se zamiluje do zpěvačky a má štěstí. Vylepšil to pouze Steve Buscemi, který je pro mě přímo úžasný, ať už hraje v jakékoliv roli a zde měl skvělou vizáž. Na 4. hvězdě má kromě Steva zásluhu také výborný konec, jinak je to totiž takové o ničem a nic mě nějak extrémně nezaujalo. (15.04.2012)

Tahle pichlavá kritika blyštivého pozlátka (zevnějšku) a prázdného vnitřku se dá efektivně aplikovat nejenom na filmový svět Hollywoodu se všemi svými celebritami, nýbrž i na další mainstreamové lidské obory. Je dobře, že hlavní role ztroskotanců a vyvrhelů společnosti ztvárňují dva zdatní herci (klasicky úžasný Buscemi, ale čím dál tím víc mám v oblibě i Pitta), kteří své charaktery utáhnou. Naopak celebrity "hrají" špatně až estrádně (Lohman ujde). A právě to se mi na tom líbilo, že z nich DiCillo dokázal udělat pouhé ploché loutky, které se hýbou, jak jim někdo nařídí (jenom ty špagáty tu chybí). Pokud mě v tuhle chvíli napadá jediná věc, která je na csfd krutě nedoceněna, pak právě tahle. 90% (27.10.2010)

Je libo sestoupit do spodních pater šoubyznysu? Rychlovýtah Buscemi vás tam dopraví coby dup. Úloha Lese, fotografa s šakalím charakterem, připraveného parazitovat úplně na čemkoli, byla Buscemimu psána snad přímo na tělo a ten svou příležitost využil naplno. Lesův protipól Toby, bezmezně dobrotivý světec bez domova, neustále rozdávající duchovní útěchu na všechny strany, už mě tolik nenadchnul, ale řekl bych, že za to mohl spíš scénář, než Michael Pitt. Od doby, kdy jsem četl Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče, totiž nechovám důvěru k lidem, kteří po ostatních vylizují misky — přinejmenším se nedá věřit tomu, že přežijí dostatečně dlouho. Natož aby si zachovali kondici, svěžest a luzný zjev. Ale budiž. Grungeový fešák si v tomhle filmu prožije svůj příběh z červené knihovny a já nehodlám nic namítat, snad jen to, že jsem se tak trochu nudil. Já vím, že to byla satira se vším všudy, přesto mě banální fešanda Alison Lohman moc nedostala, Pittovy kukuče taky ne a tak celý ten jinak docela milý a příjemný příběh pro mě stál celý hlavně na tom Buscemim. Budu dnes trochu přísnější a pro jednou zaokrouhlím dolů. (26.09.2010)