Interview

Citově drblá herečka, která se asi nudí v životě a nebo zapomněla, kde končí dosah kamer a studia - realitu si zaměňuje za film a ze všeho dělá takovou tu vážně béčkovou telenovelu. Jenže schválně (pomsta?). Zřejmě. Ale tak nebo tak je po chvíli emocionální výbuchy přestanou bavit. Jediné štěstí celého filmu spočívalo v hodině a 20 minut co by délky stopáže. (04.12.2016)

V podstatě zcela normálí konverzačka, která je tak akorát dlouhá, aby nezačala příliš nudit. Buscemi i Miller jsou dobří, i když nikterak nevyčnívají. Intelektuálové, cinefilové a jim podobní si film nejspíš celkem užijou (na 4 hvězdy), těm ostatním ale nemá celkem nic moc co nabídnout a nemá proto cenu jít nad 3 hvězdy. (14.08.2007)

Nehrálo se tohle někde v divadle? Byla by to totiž výborná věc na jeviště, kromě scény ve vězení, rozhovoru v restauraci a nehodě na ulici se zbytek odehrává v Katyině apartmá. Buscemi zapíjí aspirin vínem, jako by se nechumelilo. Z jednoho úhlu pohledu je možno říct, že protřelý novinář Pierre Peders (Steve Buscemi) školí nezkušenou herečku Katyu (Sienna Miller) a hraje si s ní jako kočka s myší (nevinný výraz, se kterým ji při interview sděluje, že o ní nic neví; ukradení jejího deníku atd). Z druhé strany je ovšem patrné, že Pierre jako psycholog selhává a hra se v žádném případě neodvíjí zcela podle jeho pravidel. Nezvládá své emoce, ztrácí svůj původní nadhled a propadá kouzlu tajemné a čarokrásné Katyi. Brilantní křivka nálad u Katyi v kontrastu stále stejně se tvářícího Pierra je asi to, co nejvíc tenhle film dělá zajímavým. ///// "It's been very nice wasting time with you, Peter Peders."///// "You too, Cunt-ya."///// "And go fuck yourself." (29.06.2008)

Neskutečně poutavé konverzační drama, kde se sice pořád "jen" mluví a mluví (co jiného taky čekat od konverzačního dramatu, že?), ale všechny dialogy měli takovou formu a podání, že jsem se neměl šanci, byť jen chvíli, nudit. Můj oblíbenec, herec a pan režisér v jedné osobě Steve Buscemi si konečně pořádně zahrál (už to nebyly jen menší role jako úchyl v Con Air, vyšinutý astronaut z Armageddonu nebo dobrák z Ostrova) a rozhodně to bylo ku prospěchu věci. Interview má i zajímavý a možná nečekaný konec, který mě dal trochu zabrat, ale radši nic dál prozrazovat nebudu, abych nespoileroval. "Rovnocennost neexistuje. Je jen vítěz a poražený." (05.10.2007)

Americký remake filmu Interview podle van Gogha, to nezní jak úplné terno. Mám ale rád Stevea Buscemiho a tak jsem se na jeho film těšil. Divadelní půdorys, jednota místa, času a děje, klasické konverzační drama, spíše divadelní než filmový zážitek... Jenže některé scénaristické finesy jsou tak předvídatelné, odchody Pierra z bytu Katjy nedůvěryhodné, erotické dusno až neuvěřitelné... Pierre je prototyp životem unaveného intelektuála a jeho přetahovaná s Katjou docela zajímavá, v závěru nečekaná, ale není skoro až zbytečná? Je to takové deja vu... Hra kočky s myší, přičemž dlouho se zdá, že myš je kočka a kočka zas myš. Mám konverzační dramata rád, ale na klasiku (Kočka na rozpálené plechové střeše třeba, když jsme u těch koček...) to ani zdaleka nemá... Steve Buscemi tentokrát s divákem uhrál jen plichtu... Ale to je podivný výsledek, vždyť už přímo ve filmu zazní: ,,Vždy je jen vítěz a poražený..." (16.12.2007)