Ponjo z útesu nad mořem

Noční můra z Howlova hradu se stala skutečností a velký mistr zřejmě ke stáru našel své druhé dětství. Jenomže v dětství se příběhy hezky prožívají, ale špatně vymýšlejí. V první polovině se mi Ponyo ještě líbila, bylo to hezké, barevné a pořád tu byly narážky na něco neznámého, co se snad rozvine v děj. V druhé půlce ovšem přišlo ono Howlovské vystřízlivění, kdy se děj nekoná a všechno se jen změní v přecukrovanou limonádu, kdy se mají všichni moc rádi. Postavy mění svoje charaktery tak, aby byly ještě sladší než v první polovině, žádná gradace, žádné napětí. Znatelná věc z hlediska příběhu je absence jakékoli sebemenší záporné postavy, vím o tom své. Dobré a zlé jsou relativní pojmy, a když je všechno z cukru, bez toho, abyste poznali hořčici, se vám cukr rychle zají; nejde postavit pěkný příběh bez něčeho záporného, bez opěrného bodu. To, co ve snímcích studia Ghibli vždycky působilo jako ambrózie, tedy splynutí poetičnosti a slušného stupně uvěřitelnosti, je tu k nenalezení, ze záplavy, která nejspíš musela vyhladit 50% světového obyvatelstva (ano, vím, že by se to nehodilo do příběhu, ale taková věc musí bliknout v hlavě i každému dítěti, co se aspoň jednou v životě koupalo) mají všichni upřímnou radost a málem z toho neudělají národní svátek. Když se objevily titulky, tak jsem si pomyslel, konečně. Asi už se nikdy nedočkáme snímků tak kvalitních, jako se u Ghibli tvořily dříve. Tohle je pohádka tak přepohádkovaná, že bych ji doporučil dětem tak ve věku 3-4 let, a ano, to sám o sobě není kaz - mně ale 3-4 roky už dávno nejsou. A proroctví na závěr, jestli autor udrží linii, příští snímek bude japonská verze Teletubbies a jestli se tak bude i předem tvářit, bude se už muset obejít bez jednoho věrného diváka. (10.07.2009)

Krásné, milé, rozpustilé. Zatím poslední Miyazakiho film, tentokrát zaměřen (hlavně) na malé děti. Vykouzlil mi infantilní úsměv na rtech, ale nemůžu se vyhnout srovnání s Totorem, který byl dějově bohatší a postavy byly propracovanější. Velmi pěkný film, který vám uteče jako voda. Jeho předchůdci však zůstávají nepokořeni. (P.S. ideální na podzimní deštivé dny... ) (17.10.2008)

Panebože, prvně jsem to teď po letech od nádherného originálu slyšel v češtině (byl jsem možná první, co měl v ČR originálku DVD, pár dnů po vydání z Japonska). Oproti ostatním dabingům Miyazakiho o hodně horší. Úplně totálně mě ale dožralo, že hlavní slovo Poňo (které je v japonštině půvabné a na dvě slabiky) vyslovují v českém dabingu Po-ny-jo. Bože, to si to ti totální dementi, co překládali z písemného anglického překladu, který byl udělaný přes čínštinu (jo, Polmišarudin je reálné jméno Poňa v čínštině, v originále je to totiž Brunhilda) nemohli aspoň na zvuk pustit aspoň chvíli v originálu, aby věděli, co dabují? A když je to přepis do angličtiny, tak i ten blbě čtou? Ach jo... Btw. své titulky jsem překládal z japonštiny a japonských titulků na DVD, protože do angličtiny to bylo hodně odfláklé a zjednodušené. V dabingu vám chybí většina detailů, dotvářející postavy, jako třeba že dospělost Sósukeho je naznačena tak, že říká rodičům jen křestním jménem, spousta věcí bylo přeložená významem obráceně, spoustu věcí tak, že poněkud nesouhlasily s dějem. Ach jo. To se nedá. To se nedá. Zk****ý dabing. Takhle pos***t krásnou pohádku a btw. ubrat jí v češtině aspoň 10 % tady. (27.08.2016)

Mijazakiho tvorba má u mňa sínusoidnú tendenciu. Niekedy ma dostane na lopatky ( LAPUTA : NEBESKÝ ZÁMOK ) inokedy iba ľahko zaujme ( NAUŠIKA Z VETERNÉHO ÚDOLIA ). PONYO je presne z tej druhej kategórie. Celú režisérovu tvorbu ale spája jedno. Bezbrehá fantázia. V tomto prípade však vyčítam to, čo Mijazakiho slabším dielam. Nemá dušu. (29.05.2016)

Práh ekologické katastrofy zachycuje Ponyo z útesu nad mořem z perspektivy vodní mytologie. Chlapcovým nálezem vodní víly uvězněné v láhvi a jejím pojmenováním Ponyo se začíná ztenčovat hranice mezi světem oceánským a suchozemským a tento proces doprovázejí nejroztodivnější metamorfózy: Ponyo, která olízne krev z chlapcova poraněného prstu, se proměňuje v dívku, zdánlivě homogenní mořská voda ožívá bezpočtem tvorů, jejichž mimikry se rytmicky rozhaluje a kteří probleskují monochromní masou, a konečně se pod hladinou ocitá i souš a prapůvodní oceán se vrací na své místo. Choreografie vzrůstajících a klesajících vln, plujících tvorů, družících se v organická skupenství, zároveň slabá i silná, odstínů, barev, tvarů uchvacuje do svých vírů i diváka, který se současně zděšen pozastavuje nad strašlivým znečištěním druhdy průzračných vod. Disharmonické motivy odpadků, skládek, hluku… zasahují všeobecný tanec jako ironické figury panské společnosti – a právě jemu navzdory se z přátelství mezi dvěma odlišnými, ale vnitřně spřízněnými tvory rodí nové porozumění a naděje v další proměnu – tentokrát v návrat před zlom odcizení. (16.03.2024)