Edith Piaf

Francie, zpěv, známé chansony, umění, kabaret, láska... Prostě Edith, vrabčák, zpěvačka s velkým Z. Edith je pro mě fenomén, láká mě a vždycky se na ni těším. O to víc jsem vždycky zklamaná, nevím proč, ale ať už ji vidím ve filmové, nebo divadelní produkci, nakonec mě příběh nechá chladnou a chvílemi i dost nudí. Nevím, čím to je, například tohle zpracování má v sobě spoustu nápadů, systém vyprávění ději určitě dodává napětí a kamera s celou scénografií utváří požadovanou atmosféru. A stejně..mě ten děj nějak..nenadchnul. Ale i tak nejspíš, až se o Edith natočí nový film, až ji budou dávat někde v divadle, i tak na ni nejspíš půjdu. A to je možná ono - Edith může mít spousty chyb, může být chvílemi nudná, otravná, ale přesto má v sobě něco, co strhává davy fanoušků. (25.09.2010)

S politováním musím oznámit, že jsem kvůli zpívající Edith Piaf alias Marion Cotillard úplně oněměla. Moc bych chtěla sdělit všechny své pocity, které jsem při sledování prožívala, ale slovy se to nedá popsat, to se musí prožít. Tak jak pro mnohé byla Edith bohyní, pro mě je odteď bohyní Marion. S klidným svědomím můžu říci, že po vzoru její písně Non! Je Ne Regrette Rien! nelituji ani jedné minuty strávené u tohoto klenotu! (11.08.2010)

Dejovo síce priemerné (možno tomu uškodila tak dlhá stopáž a veľa vaty, pretože jednotlivé fragmenty zo života Edith Piaf boli celkom zaujímavé) s občasnou prímesou nudy, no zato skvelo zahrané a s výbornými pesničkami. Tie naozaj stáli za to. A to pritom tento hudobný žáner moc nemusím. No Edith Piaf bola ale zjav, nesmierne talentovaný a so schopnosťou svojim hlasom uhranúť každého, kto ju začuje, vrátane mňa. A Marion Cotillard? Klobúk dole. Nadpriemer. 75/100 (09.03.2017)

Další z filmů, které jsem měl na HDD nějaký ten rok a konečně jsem se k němu před pár dny dostal. Bohužel, zklamal mě. O Edith Piaf jsem se předtím nějak výrazně nezajímal, takže nevím, jak moc tento film odpovídá skutečnosti, ale myslím, že to mi nebrání říct, že by si zřejmě nejslavnější Francouzka zasloužila lepší biografii. Je to utahané, je to zmatené (občas nevíme, kdo je kdo a v kterém období se nacházíme) a některé scény jsou vyloženě nudné. Naštěstí film má dokonalou Marion, která si toho Oscara opravdu zasloužila a skvěle masky (nemohl jsem uvěřit, jak právě z té překrásné Marion dokázali udělat takovou starou, řekněme osobu :-)) takže je na co se dívat. Právě díky těmto dvěma faktorům (a taky kvůli účasti několika českých herců) jsem uvažoval nad 70 %, ale během těch pár dní se mi to rozleželo v hlavě a hlavně jsem si uvědomil, co mi zde (taky) chybělo. Nějaká výraznější scéna, která by mi zůstala v hlavě. Bohužel, ve filmu žádná taková není. Co jsem z něj akorát pochopil, bylo, že Edith Piaf byla hodně zajímavá a místy i rozporuplná osobnost. A jako taková by si zasloužila mnohem lepší film. 60 %. (07.10.2012)

Jak to bylo pohádko? Zabloudilo vrabčátko. V nevěstinci, mezi stoly, zpívá teskně, píseň svoji. V těle ďáblíka, s nímž do pasti spadne, a v hrdle slavíka, který světu mocně vládne. Edith Piaf. La Mome. Jen jedinkrát uviděla La Vie en Rose, ale přesto na sklonku dramatického života z posledních sil zpívala: Non, je ne regrette rien.____ Já lituji toho, že režisér a scénárista Dahan na počátku plavby utápí diváka v hromadě střípků a zběsilým cukáním časem maskuje autorskou bezradnost. Přerývané vyprávění ve stylu dadaistické mozaiky připomíná vynechávající paměť předčasně zestárlé trosky, ale k porozumění složité osobnosti francouzské ikony tak málo nestačí. Z podprůměrných vod film vytahuje jen nezapomenutelný hlas Edith Piaf z nahrávek a chameleonsky přesná Marion Cotillard... (07.07.2007)