Až na krev

Co dokaze znicit dusu cloveka, nie je zlato, ale zavist. Americka saga par excellance, ktora Vam povie o ludskych temnych vlastnostiach viac ako Vam bude mozno aj prijemne. Anderson natocil film, ktory od uvodneho zaberu svojou intenzitou drti a podmanuje si divakove zmysly i emocie s previazanostou audiovizualu porovnatelnu s pracou Aronofsky-Mansell. Hudba od gitaristu skupiny Radiohead je nastrojom pribehu, ktory mu dodava najviac energie. Na niektore (dlhe, jednozaberove) sekvencie (uvod, horiaci vrt, vyhananie diabla) aj oznacenie FAMOZNE zdaleka nestaci a divak ostava prikovany v sedadle, pretoze ma pred sebou kombinaciu toho najlepsieho z Obcana Kanea a Vtedy na Zapade (pre niekoho mozno trufale prirovnanie). Daniel Day-Lewis je demonicky dokonaly a jeho charizma sa z platna vali v kazdom zabere. V spine, prachu a kvapkach potu Anderson rozplieta pribeh ako dalsiu variaciu nielen na americky sen o uspechu, ale hlavne o samopozierajucej sile zavisti, ktora nevyhnutne prinasa utrpenie a krv. Rozpoltenie snimky (prva polovica stavajuca rovnou mierou tak na vyborne herecke vykony ako i spominany audiovizual, v druhej polovici formalne zlozky ustupuju v prospech herectva) nerusi a zaver dava rovnou mierou facku divackym ocakavaniam, ako i skvelo podtrhuje Andersonove "auteurstvo". Jeden z najsilnejsich filmovych zazitkov poslednych rokov. [Kontrolna projekcia] (26.10.2007)

Možná jsem byl až příliš navnaděný pětihvězdičkovými nadílkami mých oblíbených uživatelů a jejich nadšenými komentáři plnými superlativů, stejně jako oskarovou nadílkou, protože když se mi konečně Až na krev podařilo zhlédnout, byl jsem mírně zklamaný. Je to určitě profesionální filmařina s kvalitní prací kamery, silným příběhem, kvalitními herci, zkrátka a dobře na hony vzdálená tomu marasmu, jakému jsme svědkem v české kinematografii, jenže co naplat, těch 30 let života a díla hlavní postavy vměstnat do jediného celovečerního filmu je přece jenom velký oříšek a scénář se nevyhnul některým výrazným skokům v čase, osekání některých motivů a celkovému zploštění. Někdy je postava Daniela Plainviewa přirovnávána svou sebestředností k hlavnímu hrdinovi Networku, ale tam stačilo jediný rok strávený po boku Marka Zuckerberga, abych se vžil do jeho myšlení a pochopil jeho motivaci, kdežto v případě těžaře mi proklouzává jeho motivace a charakter tak nějak mezi prsty. Mohl to být velký film o naftařském průmyslu, který spolu s automobilismem vytvářel hospodářské dějiny a prosperitu Spojených států 1. poloviny 20. století, ale i tady scénář nedokázal postihnout ten velkolepý rozmach inovace a bohatství, prostě to všechno, co hýbalo životem obyvatel těžařských oblastí. Přesto zůstává několik scén, třeba jako je závěrečná konfrontace Plainviewa s jeho ideovým protivníkem, vůdcem náboženského společenství, které mě nenechávají na pochybách, že 4* snímku po právu náleží. Celkový dojem: 75 %. (09.01.2012)

Boh nie je povera. Daniel Day-Lewis je Boh. Fascinujúce dvaapolhodinové herecké sólo v najnehollywoodskejšom americkom filme za posledných... všetkých čias? :-) Nemilosrdná dekonštrukcia mýtu o americkom sne a absolútny kontrast ku coenovskému vzdychaniu za starými časmi. Staré časy podľa Andersona stáli úplne za hovno, pretože sa topili v krvi a mastnom čiernom blate a boli plné citovo vyprahnutých odľudov, podvodníkov a fanatických (samozrejme falošných) prorokov. Epos roka. Ženám vstup zakázaný. (05.05.2008)

Písečný prach, smrad ropy a vazelíny na ropných čerpadlech. Jako kdybych měl hlavu zanořenou do země přímo vedle vrtu. Některé filmy mají tu schopnost diváka popadnout a hodit přímo na plac. Jen skutečnost, že se mezi všemi těmi existencemi neobjeví jediný nevyšinutý charakter, mi brání dát maximum. "I am a false prophet, god is a superstition." (01.04.2008)

Když jsem Až na krev viděla poprvé, bylo pro mě toto dílko P. T. Andersona záhadou. Oceňovala jsem jeho úchvatnou kameru, nadpozemské herecké výkony a skvělý soundtrack, nedokázala jsem si ale představit, proč bych ho kdy měla chtít vidět znovu; natolik odtažitě na mě jako film půsosobilo. Tehdy jsem ještě netušila, že mě příběh vzestupu jednoho ropného magnáta bude následující týdny pronásledovat v myšlenkách a že pocítím neodolatelnou touhu pustit si ho podruhé. Nutkání jsem podlehla, na film se podívala... a byla jsem z něj nadšená. Ohromená. Uzemněná. Odvolávám veškerou kritiku mého předcházejícího komentáře: Až na krev není náhled do života psychopata, jehož jednání by postrádalo jakoukoliv logiku. Je to ukázka souboje dvou vysoce racionálních osobností, která začíná hned při úvodním jednání o prodeji pozemku. Na jedné straně je to Daniel Plainview, který uznává jako boha ropu a nijak se netají svým egocentrismem, na druhé pak Eli Sunday, který si myslí, že nad ropou vládne bůh a který své osobní zájmy zaštiťuje kostelem. Se kterou z těchto dvou sobě navzájem velmi podobných osobností jsem sympatizovala více? S ropným magnátem, protože člověka, který přizná, že nemá rád lidi, a který se nijak netají svými sobeckými motivy, dokážu respektovat více než toho, kdo ostatní manipuluje pod záminkou víry. Během druhého zhlédnutí jsem navíc právě v Plainviewovi objevila i ten tolik důležitý prvek lidskosti, který jsem poprvé ve filmu postrádala, a to ve formě jeho vztahu k dětem. I když hlavní hrdina po celou dobu tvrdí, že má rád jen sebe samého, jeho jednání v průběhu filmu vypovídá o tom, že mu na malé Mary Sunday a především jeho synovi nesmírně záleží. Vezměte si prakticky jakoukoliv scénu, kde se Daniel a H. W. vyskytují o samotě, a to, co uvidíte, není jednání muže, který má chlapce jen jako zástěrku pro zakrytí svých úmyslů; budete sledovat člověka, který cizí dítě začal skutečně považovat za své a chce pro něj to nejlepší, čímž závěrečné rozuzlení získává ještě tragičtější nádech. Za hlavního hrdinu, ve kterém jsem vizuálně, hlasově i charakterové bez úspěchu hledala jakýkoliv společný znak s Danielem Day-Lewisem, za podmanivou vizuální stránku, za soundtrack, který je neodmyslitelnou součástí filmu a který by si dle mého názoru zasloužil Oscarovou nominaci, za epický příběh o vzestupu a pádu, kterým mi Paul Thomas Anderson připomněl filmy Martyho Scorseseho, a za odvahu vyprávět děj pomocí náznaků a nevysvětlovat divákovi vše, tedy napodruhé nemůžu a nechci jít pod pět hvězdiček. Jedno z mála mistrovských děl 21. století. (03.02.2013)