Orel kontra žralok

Bože díky, žes mi dal rozum! I když, kdoví, proč nikdo nesní o tom, že by chtěl být škaredé, přehlížené a opovrhované pako, kdo to tak nastavil? Přitom má tolik co nabídnout... někomu přesně takovému. Potud v pořádku, neboť i outsideři jsou různí a mohou se báječně doplňovat, podstatné je, že se poznají i v davu a jsou k sobě vzájemně přitahováni, pak mohou žít vcelku spokojený, loserský život. Tragédie nastává v okamžiku, kdy si jeden z nich umane nastavit laťku výš, než může přeskočit, rozhodí pohodu v komunitě a svou pozici usadí na totální dno... takového jedince může zachránit už jen bezvýhradná, pravá láska :-). Přes prvotní zdání nenáročné jednohubky k rozptýlení teď moje rozvířené zážitky pomalu dosedají a já si zpětně uvědomuji, že to, co jsem viděla, bylo něco extra, a nemyslím tím jen rozsáhlou sbírku uměleckých kýčů, kterým jednoznačně vévodí vskutku ohyzdná svíčka ve tvaru ruky, ale celou nevšední společnost spokojených zoufalců, co nemají zapotřebí pomáhat si pitvořením a přitom jsou tak roztomile přesní, třeba jako dementní úsměv Masona Hutchinsona, nejlepšího hackera, co náš hlavní tragéd zná... Good job, Taiko Waititi! Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (15.04.2015)

S tímhle zvířecím duelem mám podobný problém jako s Taikovým Jojem/Jojoem. Na to, aby mě dění na plátně opravdu emočně zasáhlo (a munici na to oba filmy mají), odvádí Taika mou pozornost bizarními situacemi a postavičkami, které jsou na hranici uvěřitelnosti. A u Orla kontra žraloka stačilo málo. Jít do traumat téhle divné rodiny dřív a hlouběji, víc si připravit a podložit posun hlavních postav a míň se soustředit na absurdní humor. Jemaina miluju dlouhodobě, ale těžko mu pak věřím hluboké emoce, když se většinu času chová jako idiot (myšleno medicínsky), který by měl být v ideálním případě nesvéprávný. Z těchto důvodů i potenciálně tak silný, vtipný a očišťující momenty, jako je napadení vozíčkáře, vyzní jenom na půl. Škoda, potenciál to má velký. Nakonec je to ale jenom nadprůměrná dramedie o tom, že i divný a dementní a zlí lidi mají nárok na lásku. Tři nahnilý jablka, který jsou skoro čtyři....ale fakt těsně. (26.08.2021)

Odpad som už som dosť dlho nedával, ale tento bluvajs si ho vypýtal. Na svete je veľa nepochopených umelcov (a ešte viacej nepochopených diel), ale podstrkovať týchto, čo fňukajú nad vlastnou existenciou, kúpu sa v bazénoch so šampanským a na obed chodia len s prestížnymi producentami, môže snáď len vytríbený duševný invalid. Fujtajbl. Waitrti nabluval pekné obrázky o divných individuách žijúcich vo svojom mikrosvete, apelujúce na desne utrápené moralitky. Propaganda najpovrchnejšieho konzumu vo svete, kde každý deň veľká časť populácie bojuje o prácu za jedlo a trochu dôstojného bytia. Čistý hnus - filmársky, umelecky, aj ľudsky! (08.10.2011)

Strašné zklamání. Film, který jde podle mě zcela vědomě ve stopách Napoleon Dynamita, ale není ani zdaleka tak vtipnej, snaží se být milej, ale nemá tak sympatické herecké obsazení (hlavní hrdinka se pořád nepříjemně šklebí) a má fakt příšernej příběh! Chtěl by být komickej, ale neni, prostě tam snad neni jedinej vtip, u kterého bych se zasmál! (Jo, vlastně jo, to s tim počítačovym hackerem - takže jsem se zasmál jednou za film). Ale jinak podprůměr a není to tim, že bych nedokázal zkousnout nezávislej / ujetej film. Má to jen 84 minut, ale duševně mi to sebralo tak 4 hodiny času... Zdejších 72% (podle 159 lidí) je nesmyslně nadsazených. (03.08.2009)

Další bizarní úlet z novozélandské dílny pana Waititi (What we do in darkness, Boy). Je to nahořklá komedie o nerdovi, který je obětí vlastního světa, nedostatku uznání, konfliktu s otcem a nevyrovnanými událostmi ze školy (čti: šikana) a o lásce, která toto vše přehluší a vyřeší, ale na to je třeba být připraven, aby to člověk mohl uvidět. Láska hory přenáší. Ouje. Miluji novozélandský přízvuk. (04.03.2018)