Dealer III

Every dog has his day, again. Po socialnejšej dvojke back to business. Tentokrat sa to poserie pánu ktorý v predchádzajúcich filmoch predstavuje vrchol potravinového retazca v brandži. Ten sa ocitne v patovej situácií a pendluje medzi veriteľmi a oslavou narodenín svojej dcéry. Je to vlastne mix predchádzajúcich príbehov, otcovský a kšeftársky a polemizuje o tom ako skľbiť obe dohromady. Do toho sa primiešava další vnútorny konflikt abstinujúceho Mila. Preto na mňa posobil určite najmoralizujucejšie. Aby som to uzavrel ako celok, Pusher trilogy je rozhodne vrchol zobrazenia sveta a psychológie priekupníkov s drogami. Doteraz boli vykreslovaní značne skreslene a vatšinou charizmaticky, aby to diváka nerušilo a mohol aspon čiastiočne sympatizovať s antihrdinom. Rozprávanie nieje v žiadnom príbehu uzavreté .... takže príbehy si možme dokončiť samy a tým pádom atmosféra filmovu pretrváva i po záverečných titulkách. Není to Scarface, není to Traffic. Je to Trainspotting sveta dealerov, žiadny vzostup ani kšefty za mega sa nekonajú. A stačí tak málo aby sa človek ocitol totalne v s*ačkách. (26.10.2011)

Pusher III završuje trilogii, která svou autentičností a minimalistickým přístupem k natáčení připomíná některé filmy hnutí Dogma 95, hlavně Rodinnou oslavu režiséra Vinterberga. Přínos toho přístupu spočívá v sice neefektní, ale důsledné konstrukci postavy. Středovým bodem je Milo, stárnoucí mafián, který však nechce ustoupit mladé generaci. V posledním pokračování jsem se opět dostal pod kůži hlavní postavy, sice o něco méně než ve dvojce, ale opět jsem tuto postavu viděl i v té lepší stránce a navzdory ohavnosti Mila, jsem mu začal v jistých chvílích i fandit. Připomnělo mi to Bulgakova Mistra a Markétu, kde se píše, že nic není jen černé, či bíle... i strom totiž vrhá svůj stín. V tomto ohledu bylo vykreslení kmotra Mila opět bravurní. Nemyslím si, že je to nejlepší díl celé série, tím je pro mě mimořádně depresivní Pusher II, který mě jednou dojal a po celou stopáž až nepříjemně znepokojoval. V době kdy píšu tento komentář jsem viděl všechny filmy režiséra Refna do roku 2012, již po filmu Bronson a Drive jsem Refna umístil do svých Top ten režiséru, protože v těchto filmech přidal ještě nezapomenutou stylizaci, která působí jako silný stimul na divákovi emoce. (12.01.2013)

Konečne v hlavnej úlohe srbskí sympaťáci. "Milo, čo si to spravil, prečo si ich zabíjal? Jáj, tento je Albánec, tak to je v poriadku." Nehorázne živé, mäsnaté, šťavnaté a vrstevnaté postavy, ktoré majú na míle ďaleko k balkánskym karikatúram. Boss Milo dokonale prepína medzi bujarou srdečnosťou a "sfetovaným magorom, ktorý je schopný lúskať lebky kladivom" a počas tej hodiny, keď ho budú všetky tie albánske, turecké a poľské svine tlačiť do kúta, budete naňho kričať, aby sa konečne nasral. Alebo aby zavolal Radovanovi. Stane sa oboje a súkanie ľudských čriev do drviča odpadkov tak nie je pre diváka desivým zážitkom, ale obrovskou katarziou, pri ktorej by rád priložil ruku k dielu. Morálne veľmi pochybné, z filmárskeho hľadiska bravúrna prácička. Ako celá trilógia. (27.06.2010)

Vrchol. V tom smyslu, že se tu všechny dílčí motivy předchozí dvou dílů spojují do neskutečně silného a filmařsky nekompromisního celku, který svinstva dosud tušená přesouvá divákovi na oči s řeznickou zjevností. Burič byl generátorem charismatu už v předchozích Pusherech, tady si ale vysloveně vychutnal kontrapunkt uzvařených seveřanů. Jeho Milo v sobě má onu srbskou teatrálnost, horkokrevnost a bezprostřednost, i punc nedotknutelného kmotra – o to bolestivější je jeho pád do jámy osamění. Trestem nejvyšším v sérii Pusher nejsou kulky nebo kudly, ale bezmocná samota a izolace. Trojka v tomto ohledu dochází nejdál, má nejvýraznější vnitřní "oblouk" při konstrukci hlavní postavy a závěr mistrovsky nehnutý a přitom křičící titulní pocit celé trilogie. Moderní Kmotr-feťák zablácené kodaňské periférie. Nic menšího Refnova trilogie není. (26.10.2010)

Místo heráku přišly koláče a z toho neplyne nic jiného než další nevydařený kšeft - určitě v lecčems lepší než druhý díl s Mikkelsenem. Dějově je film spíš sice lehce vlažnějším psychologickým rozborem hlavní postavy, ale možná právě díky tomu se závěr zvrhává v psychicky náročnou, hodně drsnou podívanou. Naprosto výborná je zde hudba, která se nejvíc projeví až v titulkách a která dokonale podkresluje výslednou pěkně hnusnou pachuť. Mým favoritem ale jednoznačně zůstává díl první, který je nejsyrovější a zběsilý od začátku až do konce. (13.10.2009)